
junxi91
6 913 bodů •
8
Poslední kapitola životního příběhu doktora, pedagoga a vychovatele Henryka Goldszmita, který byl spíše znám pod pseudonymem Janusz Korczak. Ve filmu sledujeme období let 1936-1942. Nejprve je mu jako Židovi zrušen jeho pořad v rozhlase, protože v Polsku, stejně jako jinde v tehdejší Evropě, sílí antisemitismus. A tak se začne naplno věnovat svému sirotčinci, svým 200 dětem, pro které by udělal první a poslední, ale dělá to hlavně kvůli sobě – kvůli svému pocitu zadostiučinění. Po obsazení Varšavy Třetí říší je zřízeno židovské ghetto, a do něj se také nastěhuje Korczak se svými dětmi. Je to ovšem rebel a ničeho se nebojí – krádež brambor chce nahlásit na gestapu, ale příslušník jej zbije za to, že nenosí označení židovskou hvězdou. Z vězení jej dostane až vězeňský lékař, kterému prý doktor změnil svou přednáškou život. Odmítá nosit pásku a také odmítá mluvit německy. Celkově má doktor celkem velký věhlas a mohl by se přidat k bohaté Židovské radě, která s Němci čile obchoduje a je schopna jej vykoupit. On ale o nic takového nestojí a veškeré nabídky na falešné doklady a emigraci odmítá. Přece nemůže nechat svých 200 sirotků o samotě! Nenechá se ani zlákat mladíky, kterým se nelíbí, jak Rada obchoduje s Němci a plánují atentát na její členy. Doktor jim na to řekne, že nemá důstojnost, ale zato má svých 200 dětí, o které se musí starat. Když je mu jasné, že je nemůže zachránit před nemocemi a násilím, tak je chce aspoň nechat pokojně umírat a zřídit pro ně důstojnější místo pro smrt, než je ulice. A když ví, že stejně všichni zemřou, tak začne děti připravovat na smrt čtením pohádek a kázání o smrti. A jednoho dne skutečně gestapo dorazilo a řeklo rázné „Židi, ven!“. Doktor jim však vyprosil 15 minut na přípravu a prostřednictvím svého bohatého přítele je ušetřil násilí od strážných. Společně tak vyrazili na výlet v dobytčím vagoně, ze kterého nebylo návratu. Bylo to smutné, ponuré, plné beznaděje obzvláště pro někoho, kdo ví, jak to tehdy všechno dopadlo – likvidací ghetta a transportem do vyhlazovacích táborů. Přirovnání k Schindlerovu seznamu je na místě, tohle však byla úspornější a komornější verze, bylo zde o něco méně násilí, zato o něco více té filozofické moudrosti, lidskosti a skromnosti od pana doktora. Jeho pedagogický přístup, škola hrou a dětské soudní tribunály, které mohly obžalovávat také vychovatele, jsou něco, čím by se mohla spousta ústavů inspirovat. Jeho lidskost je zase něco, čím by se mohl inspirovat celý svět, zejména jeho lídři.