evismaior
4 254 bodů •
7
Když jsem před 20 lety jako vyvalený teenager odcházela z kina po shlédnutí obřího pozemsko-mimozemského střetu amerických klaďasů a emzáckých telepatických chapadláků, vůbec mě nenapadlo dumat nad tím, že kdesi v nepředstavitelném roce 2016 zasednu opět do (o dost vypolstrovanějšího) sedadla a mistr velkohubě patetických vlasteneckých projevů Roland Emmerich na mě vyvalí pokračovací akci. Nuž stalo se, my diváci jsme dospěli do středního věku, herci a jejich filmové postavy do důchodu (nebo rovnou pomřely), Brent "Data" Spiner, jehož rolička pošahaného vědce z oblasti 51 léty zkultovněla, konečně dostal víc prostoru, Bill Pullman opět pouhým hnutím tváře vlévá lidstvu odvahu do žil, postava Jeffa Goldbluma se škorpí se svým tatíkem, jako by celých 20 let ani nepřestali, a k tomu je tu celá nová (bohužel celkem nezáživná a za mě tedy dost nadbytečná) generace týpků s příběhy a láskami jak vystřiženými ze všech nových i starých scifíček počínaje Hvězdnými válkami až po Hvězdnou pěchotu. Dále tu máme nezbytnou emzáckou megaloď velkou tak, že gravitací vytrhává mrakodrapy ze základů a jedinou správnou odpovědí na otázku "Kde přistane?" zní: "Všude", a po vzoru Borgů i Vetřelců tady je i jedna královna (o tomhle matriarchálním stereotypu už by se dala napsat slušná práce) a jeden hned intergalaktický střet, v němž budou pozemšťané svým vyhlášeným důvtipem muset nejen nakopat zadnici chapadlákům, ale navíc ještě vyložit překvapivě nekreativním "hodným" mimozemským rasám, že tak jako lidi, to neumí prostě nikdo. Film je přirozeným následovníkem svého předchůdce, jejž navíc dokáže místy i záměrně parodovat. A co si budem povídat, dneska bychom možná potřebovali tu proklamovanou jednotu lidské rasy mnohem víc než v roce 1996.
