Poéma o svedomí I, II

V sérii velkofilmů, které přibližovaly triumfální tažení komunistů k moci (Dvacátý devátý, Dny zrady, Osvobození Prahy, Vítězný lid) a z nichž jsme už některé viděli, spatříme další monumentální položku, a sice obraz Slovenského národního povstání i událostí, které mu předcházely. Odpovídá přesně politické mytologii 70. let, kdy jeden z důležitých aktérů, Gustáv Husák, zastával tehdy prezidentský úřad. V semknutí všech protifašistických sil pod komunistickým vedením tudíž právě on zaujímal ústřední roli - podobně jako v Čechách bylo obdobné postavení přisouzeno Klementu Gottwaldovi. Pod pláštíkem velkofilmu s omračujícími davovými scénami se zdůrazňuje nejen vůdčí postavení komunistů, ale hlavně přátelská pomoc ruských vojáků, kteří přivezou svobodu. Příběh, opět se tvářící jako beze zbytku pravdivá rekonstrukce, se však odvíjí těžkopádně, herci nejsou schopni přesvědčit ani o životaschopnosti svých hrdinů, ani o věrohodnosti jejich skutků a výpovědí. Zůstala jen nabubřelá, rozmáchlá gesta a jako zasněné hloubání o slastné budoucnosti. Režiséři (Záhon film dokončoval po náhlém Bahnově úmrtí) zvolili zcela statický způsob vyprávění, jenž byl vnímán jako zastaralý už v době vzniku - Poéma o svedomí zcela propadla, vidělo ji pouhých sedm a půl tisíce lidí.