Konec světa ještě neznamená konec naděje, vzkazuje premiérový film Bohdana Slámy prostřednictvím silného tandemu dědečka a vnuka. Škoda, že ve finále, které působí jako z jiného vesmíru, sáhne k šablonám a banalitám, jež předchozímu zážitku ubližují.
Asi málokdo Slámově a Arsenjevově novince vyloženě propadne, zároveň by však bylo zbytečně příkré ji jen tak odsoudit. Jde o rozklížené, zabíhavé, bloumající dílo, jež se ale ve své nesourodosti sympaticky odlišuje od mnoha jiných zpracování dění roku 1968 i předchozích dekád.
Bohdan Sláma skrze Konec světa utvrdí, že se pořád jedná o jednoho z nejzajímavějších lokálních tvůrců. Kromě filmů ze současnosti sice utíká do historických kulis, ani ty ovšem neztrácejí cit pro sociální problematiku. Očividně autentický a dosti citlivý scénář Ivana Arsenjeva navíc Slámovi umožnil realizovat uspokojivý rodinný film, který v jisté míře zvládne i dospělého diváka vrátit do jeho dětských let.
Jako v českých filmech často, i tentokrát chyběl dramaturg, který by dovedl scénář ke kompaktnějšímu tvaru.
Nečekaně poetický vztah dědy a vnuka na pozadí historických událostí roku 1968 je prozatím nejvlídnějším filmem Bohdana Slámy. Sociální drama je odsunuto hluboko za okraj divákova vnímání a místo toho Sláma oživuje střípky z idylického pohraničí, kde pestrobarevná skupina místních starousedlíků prožívá své veselé i smutné příběhy. Dětský náhled na nepochopitelný svět dospělých posouvá snímek zase o kousek dál od ostrého společenského skalpelu tak typického pro Slámovu běžnou tvorbu. Jenom škoda epizodického děje a jeho celkové neucelenosti, díky čemuž se částečně vytrácí emoční dopad filmu jako celku.
110 minut docela kvalitního retra, které připomíná spíše "Po strništi bos" než cokoliv od Bohdana Slámy, a pak 20 minut něčeho zcela jiného, co je buď vrcholně originální nebo vrcholně nevydařené, ale v každém případě to pramálo navazuje na 110 předchozích minut. Znovu se ukazuje, že Sláma bravurně zvládá drobné situace, ale má problémy s dvouhodinovým, někam směřujícím dějem. Krobot je jako obvykle úžasný.
Těžko soudit, jestli s Arsenjevovým scénářem zkoušel Sláma ještě hýbat, či nikoli, každopádně by mu to ale prospělo. Film ztrácí postupně tempo, tvar se rozpadá a ke konci spěje nevzrušivým krokem.
Dočkali jsme se nebývale rozštěpeného tvaru, jehož podnětnost se ztrácí v až přílišné neukotvenosti, kde zaniká i potenciálně nejnosnější etická otázka, týkající se dědečkova chování. Jakoby tvůrci v závěru vybízeli k tomu, že bychom vše ošklivé vytěsnit a na bolest vzpomínat pouze přes růžové brýle. Stejnou optikou se ale na samotný Konec světa hledět nedá.
