Recenze filmu Rodinný poklad

Hlavně díky jedinečnosti každého z herců a současně jejich blízké, takřka domácky působící souhře však Rodinný poklad dokazuje, že ani Osvětim není zónou, kam je úsměvu vstup zakázán. A to jej staví nad průměr.

Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o těžký film, který bude drásat divákovo srdce po celou dobu téměř dvouhodinové stopáže. Naštěstí tomu tak není. Rodinný poklad je v první řadě laskavý, v čemž tkví jeho největší síla.

Vane z toho nostalgická atmosféra postkomunistického světa ve východní Evropě. O vážných tématech se tu mluví s nadhledem a ironií, aniž by ale humor oslaboval jejich dramatické vyznění. Děj i vyznění jsou poměrně předvídatelné, ale ústřední herecká dvojice ho dovede naplnit uvěřitelnými emocemi.

Rodinný poklad je tragikomedií o otci, který přežil holocaust, a dceři, která se z touhy lépe ho poznat vydává do Polska a Osvětimi. Během této cesty nazpět dějinami se dozvídá mnohé o své rodině i o sobě. Jedná se o snímek s několika pamětihodnými scénami, slušným pochopením pro mezigenerační vztahy a velmi silnou ústřední hereckou dvojicí, kterému ale chybí výraznější profilace nebo umnější režijní úchop.

Rodinný poklad není příliš depresivní, ale ani optimistický. Vlastně se mu daří v nás zanechat zcela mdlý a nevýrazný dojem, což je u filmu dotýkající se hrůz druhé světové války opravdu na pováženou. Naznačuje, jak se trauma rodiče může promítnout do dítěte a jejich vztahu, jinak je jeho poselství ale dost nemotorně podané. Nesourodá a nesympatická ústřední dvojice výslednému dojmu nepřidává.

Rodinný poklad je nádhernou ukázkou toho, jak lze i dnes natočit dojemný, laskavý, občas lehce ironický snímek s vážnou tématikou, a to všechno za poměrně nízkých nákladů a v úzkém hereckém obsazení.