Jistě, snímek založený na minimalismu děje i prostředků si žádá divákovu trpělivou empatii, ale vše, co se (ne)stane od března do května, se odvděčí nenápadnou silou zralosti, jemnosti, křehkosti, pozorovacího talentu a citu pro zázraky všednosti. Tuny lásky, ale ani gram kýče; to je vzácný um.
Od marca do mája je na režijní debut až nečekaně vyspělým dílem, které svou kolonku „film ze života“ naplňuje velmi jistým způsobem. Chybí mu sice výraznější divácká lákadla, přesně vedení herci a lyrická i realistická atmosféra ovšem nabízí velmi osvěžující rodinné „drama“, které se v žánru příjemně vymyká a je velmi jemným a hřejivým zážitkem.
V tom nejlepším slova smyslu jde o milý film o soudržnosti a lásce, dělaný s láskou a bez kýče.
Chvílemi mohou mít diváci pocit, že je to rodina ve vztazích a citech až nepravděpodobně dokonalá, zejména táta v podání Jozefa Abafiho je trochu moc stereotypně usměvavý. Repka však nevydírá, netlačí na pilu, jen dokazuje, že k tomu, aby se zabýval rodinnými vztahy, nepotřebuje hádky ani expresivně vyjadřovaná dramata.
Malý, levný a nenápadný snímek nehýří velkými gesty, dějovými zvraty či dechberoucími kudrlinkami, s upřímnou skromností a pokorou však předkládá obraz jedné milující rodiny, jež stojí na tak bytelných a pozitivními city prodchnutých základech, že s ní ani vidina zásadní změny neotřese.
Malý a pomalý, ale plný citu. Drama Od marca do mája, které dává nahlédnout do života jedné slovenské rodiny s dospívajícími dětmi, je nejpříjemnější překvapení letošního českého filmového roku.
V bezchybně vybalancovaném snímku se zdánlivě nic neděje, přitom je plný života – v kontextu českých vztahových dramat a komedií jde o nečekanou změnu.
