Od marca do mája ukazuje, že jde natočit film bez děje. Je svěžím pohledem do obyčejné rodiny

Repkovi se vzhledem k jeho režijním začátkům povedl vlastně dosti jedinečný úspěch. Na festivalu v Karlových Varech v sekci Proxima jeho dílo zaujalo a vysloužilo si Zvláštní uznání, na Finále Plzeň si pak jeho snímek rovnou došel pro Zlaté ledňáčka za nejlepší český film. Což je na nenápadný a poměrně komorní snímek tvůrčího „začátečníka“ velmi pěkné skóre. I přesto se nedá očekávat, že by z Od marca do mája vyrostl velký divácký hit – jeho hlavní devízou jsou totiž prvky, jež se této definici v podstatě vzpírají.

Příběh nás zavede do pětičlenné slovenské rodiny, která žije velmi idylický život pod jednou střechou. Romana se svým manželem mají tři děti Alžbětu, Eliáše a Míšu, které jsou již buď dospělé, nebo se nachází u hranice dospělosti. Rodiče si ovšem pro ně přichystali nečekanou novinku – budou mít totiž dalšího sourozence. Jak se s touto zprávou děti, které řeší typické strasti dospívání, vypořádají?

Ve většině snímků by z toho tvůrci udělali hutné rodinné drama, v němž by se postavy vyrovnávaly s novou skutečností, v domácnosti panovala dusná atmosféra a možná v ní i vyplouvaly na povrch staré křivdy. Repka ovšem zvolil úplně jinou, ne nijak prvoplánovou cestu. Ono žánrové připojení k dramatu zde totiž platí jen zčásti, ve snímku se totiž nic extra dramatického, gradujícího či napínavého neděje.

Celý příběh filmu se skládá opravdu jen z těch pár výše napsaných řádků a nic dalšího se tu po dějové stránce prakticky nestane. Postavy neřeší žádný zásadní konflikt, neproběhne tu vyhrocená hádka, nikdo se nechová nelogicky či přehnaně hystericky. Vlastně tu z tohoto hlediska není nic divácky podbízivého či povrchně zábavného.

Repka místo toho vsází na velmi intimní, v jistých momentech takřka až dokumentárně laděný vhled do několika týdnů života jedné idylické rodiny, která je láskyplná, oddaná a všichni k sobě mají velmi blízko. Žádná velká dramata se tu neodehrávají, všechny malé konflikty tu vznikají z maličkostí či nedorozumění, jež zažívá v běžném životě snad každý z nás. Repka přitom nesklouzává ani k přehnanému sebedojímání, sentimentu či laciným klišé.

Od marca do mája je totiž skvěle vybalancovaným snímkem, který ideálním způsobem naplňuje atributy příjemného a jemného filmu. Režisérův rodinný vhled dokáže být realistický, civilní a zároveň jemnými náznaky či detaily správně popsat křehkost příbuzenských vztahů i jejich nezaměnitelnou sílu. Repka ukazuje, že má hezky odpozorované klasické rodinné situace a dokáže je funkčně převést do filmového jazyka, díky čemuž jsou podobné momenty v jeho podání takřka až poetické. Režie dokáže překvapit i citlivým vedením herců. Obsazení kraluje Zuzana Fialová, jejíž matka je v domácnosti pověstnou kotvou, také mladé osazenstvo své party zvládlo bez sebemenších problémů.

Ano, v některých chvílích to není úplně vděčná divácká zábava. Absence příběhu nesedne každému, tempo je kvůli intimnějšímu zaměření na charaktery logicky dost pomalé a člověk se ani nedočká scény, která by svými kvalitami či událostmi výrazně čněla nad zbytkem. Od marca do mája je v podstatě antitezí všech okoukaných rodinných dramat a dívá se na otázku blízkých dosti neotřelým pohledem. O to víc však svým antiklimatickým a hodně pozvolným vyprávěním bez výraznějšího posunu dokáže splnit svůj hlavní cíl – ukázat realistický pohled na rodinu a poukázat na jedinečné a křehké pouto, které vztahy mezi blízkými vytváří.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů tohoto roku.