Recenze filmu Láska na zakázku

Svým způsobem je to dvojitý zázrak. Spočívá jednak v daru natočit film tak skrznaskrz špatný, jakým je Láska na zakázku, jednak ve schopnosti dostat jej přesto do kin a dokonce inkasovat za vstupné peníze.

Posledních pár měsíců nás česká kinematografie vážně zásobuje! Po novém filmu z dílny Tomáše Magnuska a excentrické Princezně na hrášku přichází další kandidát na nejhorší film roku. Jenže zatímco Sami spolu a nezvedená pohádka mají potenciál svou špatností bavit, Láska na zakázku je primárně k uzoufání nudná.

Filmy Evy Toulové jsou zjevením české kinematografie a svébytným fenoménem jednoznačně vyčnívajícím z ostatní tuzemské tvorby. Bohužel ne v dobrém slova smyslu. To samé platí pro její poslední počin. Láska na zakázku je celovečerní sled chaoticky poskládaných a špatně nasnímaných záběrů s nekonečným zástupem vedlejších rolí bez vnitřní konzistence a struktury alespoň vzdáleně připomínajících příběh. Absolutní ztráta času určená pouze pro filmové studenty režie jako názorná ukázka toho, jak se filmy určitě nemají točit.

Oproti starším filmům Evy Toulové je Láska na zakázku přece jen o trošku produkčně vydařenější – v praxi se to projevuje tím, že převážně statické kameře bylo dovoleno se sem tam pohnout a že dialogům postav je rozumět, i když zrovna souběžně s jejich hovorem hraje hudba. I tak ale Láska na zakázku působí vedle jiných českých romantických komedií jako jejich laciněji a lajdáčtěji vyhlížející příbuzná, a to přitom samo o sobě nejde o žánr, jenž by bylo možno jakkoli vychvalovat.

Láska na zakázku souvisí s filmovým dílem jen do té míry, že nasnímané obrázky se pohybují.

Láska na zakázku je pátý celovečerní hraný film Evy Toulové. Víc než o čemkoli jiném vypovídá o zničujícím dopadu domácích „romantických“ komedií, kterých je novinka laciným, neumětelským odvarem.