Policista Amadeus se odjakživa cítil odstrčen, protože na rozdíl od všech svých příbuzných nemá hudební nadání, a navíc trpí silným odporem k hudbě. Nyní se dostává na stopu skupinky hudebních teroristů, která se rozhodla ovládnout veřejný prostor svými akustickými útoky. Podaří se mu překazit kompozici pro šest lékařů, pacienta a operační sál, anebo se sám stane obětí války vedené pomocí hudby? Tvůrci filmu naplno zúročují svou fascinaci městským prostředím a ke zvukům, které nás obklopují, přistupují s obdivuhodnou kreativitou. Způsobem, jakým proti sobě staví hlavní postavy a jejich rozdílné postoje, bojuje snímek proti tichu, nudnému střednímu proudu i hudebnímu snobství, ale také ukazuje, že hudební moderna může být zábavná. Při tom všem ale film nezapomíná na své hrdiny a jejich touhu po naprostém klidu, či naopak hlučném vytrhávání z každodennosti. Zvuk hluku dokazuje, že hudba může opravdu měnit životy lidí. (oficiální text distributora)
Zprvu zajímavý film, který ale k ničemu nedospěje. Docela nevyužitý potenciál. Pořád ucházející film a jasný důkaz, že bez severu by evropská kinematografie neměla šanci. 70 %
Co že to je ta hudba? Ne nadarmo nelze toto slovo jednoznačně definovat v publikacích tipu slovník. Je roztomilé, jak většina hudbou nazývá zvuky, s jejichž vzorci, strukturou, harmonií a melodickou výbavou vyrůstá. Jakmile se slyšené citelněji odlišuje, hudba to pro nás rázem není. Když se z mešity ozve adhán, Evropan slyší zpěv. S tím by ale ortodoxní muslim jen těžko souhlasil - zpěv je přeci v zásadě nečistý! Známá to postava, John Cage, u nás došel v popularizační rovině s touto polemikou nejspíše nejdále a jeho 'exces' na téma ticho způsobil patřičný rozruch. Podstata ale většině lidí unikla. Nešlo o prvoplánovou snahu šokovat, šlo o poskytnutí prostoru pro vnímání hudby bytí a dějů přítomných v koncertním sále, oproštěné o precizní předurčenost, kterou reprezentují námi tak oblíbené noty, a posílené o vynucenou koncentraci na ně. Sound of Noise se vydal správnou cestou takovéto polemiky. Skrze hudební teroristy nabídl relativizovat divákovu (posluchačovu) snahu přijímat. Skončil ale na půli cesty. Snad nebyli tvůrci dostatečně spojeni s námětem, snad chci moc. Ale detaily, kdy zvuky neseděly na vizuální kostru skladby, útočily přímo k jádru uvěřitelnosti 'poselství' snímku a (ne)konformní čistoty hl. hrdinů. Myšlenky se postupem času pod nenaplněnými nuancemi rozutíkají, a boj za ticho, ruch a hudbu, v jejím neuchopitelném celku, tak často vyzní do ztracena.