Charlotte Gainsbourg je herečka, že by jeden řval. Natočila s Trierem Antkrista, a protože to byla depresivní zkušenost, vrhla se na film zcela pitomý. Snad aby si odpočala, ale zároveň nevyšla z formy. Jinak si to vysvětlit neumím. Z každého slova, které ve filmu zaznělo byl cítit scénář. A to ne zrovna v tom dobrém slova smyslu. Plytkost se tu řešila velmi kuriózním způsobem. Od nesnesitelně nezmlácené (výchovně) dcerušky až po moudra z kterých by se dala uplést oprátka pro vkus, zdegenerovaně mrtvý a proto tak líbivý (nehýbe se, nepřekvapuje). Ve třetí čtvrtině filmu jsem už začal hýkat smíchy. Vztahy v rodině, na kterých byl film postavený, začaly se jen tak pro dramatický efekt bortit, odkládaly se na vedlejší kolej, protože už prostě překážely a vrhlo se s malým, ale přeci rozpočtem na suchozemské ztvárnění potopení Titanicu. A do toho všeobkolopující ekošílenství. A strom. Samozřejmě. Strom. Ten obří, láskou opředený strom, do kterého se reinkarnoval žárlivý fotr. Tupost. Vrcholná.