Spíš než vtipný, tak docela depresivní nezávislák s nepříjemného prostředí a s ošklivými postavami. Herci jsou naštěstí natolik skvělí, že jsem si film docela užil.
Až na ten konec, který si dle mého zasloužil 'něco' navíc, to byl parádní filmařský majstrštyk. Takového protivu mrzutého jako zde zahrál B. Cox jsem už dlouho neviděl...bavil mne. Díky za milé překvapení a fajn filmový zážitek.
Islandský režisér Dagur Kári (1973) mluví v souvislosti se svým počinem o koláži dvou zdánlivě neslučitelných žánrů. Sitkomu a uměleckého, nezávislého filmu. Pojmenoval to přesně. Chtěl jsem skloubit ty zábavné figury z poněkud neestetického prostředí a zasadit je do malebné krajiny artových snímků, které ale ovšem mohou někdy nudit. Tahle kombinace dle mého soudu funguje bezvadně. Navíc je naprosto přirozeně namíchaná, takže odnikud nečouhají paradoxy a kontrasty tak ležérně splývají. Navíc si dává záležet na tom, aby nebyl doslovný, dokáže ve správnou chvíli utnout rozehranou pasáž, abychom si mohli domýšlet a neocitli se nedobrovolně na jednotce intenzivní péče obsluhováni přístroji zvenčí bez vlastní námahy.
Nostalgická tragikomedie z newyorkského baru, která má uplně neuvěřitelně zmršený konec. Důvodem bude americká produkce, které by odpovídal popisný konec příběhu...