Recenze filmu Na cestě

Díky výrazu Zrinky Cvitesicové, herečky po všech stránkách nevšední, účinkuje i bolest radikálního řezu z vědomí, že láska možná hory přenáší, ale se zaslepenými fanatiky nehne, ať už se vyskytují mezi muslimy, židy nebo katolíky.

Na konci můžeme být lidmi „na cestě“ (či „s cestou“), nebo žít víceméně bezsmyslnou existenci a pokoušet se ignorovat existencialistické otázky. Soužití ústředního páru filmového příběhu ukazuje, že ještě neumíme přemýšlet tak, jak vytěžit z obou přístupů.

Vo svete, do ktorého sa Luna pri hľadaní Amara dostane, je však rovnakým cudzincom ako divák. A rovnako sa jej veľmi nepáči.

Nakonec však velmi plodný potenciál skončí dotažením k extrému. Jednak tím, že Amar se k Alláhovi dostává v komunitě fundamentálních wahabistů, čímž pádem se mezi jeho životem ochlasty a náruživého milence a skutečného znalce správné morálky rozprostírá obrovská propast.

Nejvíce ale za vytknutí stojí to, že režisérka nedrží diváka v napětí ani chvilinku. Pouze servíruje vynikající kus hovězího bez oblohy a jakékoli zeleniny. Což je sice i tak vynikající, ale s příchutí toho, že požitek mohl být lepší.

Na ceste je emotívnou výpoveďou o osudoch dvoch mladých ľudí v krajine zmietanej vlastnou spoločenskou schizofréniou. V krajine, ktorá sa každý deň učí žiť sama so sebou. Tak ako jej obyvatelia, zmietaní dlhoročnou vojnou.

Pokud tedy chcete vidět, jak se žije Bosňákům v zemi, která se konečně vzpamatovává z války a chcete si u toho užít trochu osobního dramatu a snad i existenciálních otázek, rozhodně snímek Na cestě zkuste. Podobný film tu dlouho nebyl a obávám se, že zase po nějakou dobu nebude.

Režisérka si jako metodu zvolila odstup a digresi. Na cestě je tak na jednu stranu snímek obdivuhodný svou nezúčastněností, s jakou dokáže divákovi předkládat odtažité světy muslimské bigoterie a nezávazného „konzumu“, aniž by mu podsouval hodnocení. Problém je mnohem více podrobně konstatován než analyzován.