Zajímavosti 52
- Ve své době se jednalo o největší filmovou produkci ve Švédsku (60 mluvících rolí a více než 1200 komparzistů) a nejdražší film s rozpočtem 6 milionů dolarů.
- Slavnému švédskému zpěvákovi a tanečníkovi Janu Malmsjöovi, který hraje zlého biskupa Vergéruse, připadalo zvláštní, že ho režisér Ingmar Bergman oslovil pro roli, která se velmi liší od všeho, co dosud natočil. Zeptal se na to Bergmana, který mu odpověděl: Ty to máš, já to mám, všichni to máme.“ Bergman se na to zeptal: “No, cítím v tobě nějaké skryté temné a zlé prameny, Jene.
- Ingmar Bergman chtěl půlroční natáčení zahájit „něčím lehkým a veselým“, a tak první scénou, která se natáčela, byla divoká polštářová bitva, v níž vystupovaly všechny děti.
- Roli biskupa Edvarda Vergéruse napsal Ingmar Bergman s ohledem na Maxe von Sydowa. Když byl scénář dokončen, byl von Sydow osloven, aby si zahrál tuto roli, která by byla jeho první v Bergmanově filmu od filmu Dotek (1971). Von Sydow byl ochotný a vlastně se na roli velmi těšil. Bergman o tom však nevěděl, protože von Sydow se v té době nacházel v Los Angeles a bylo možné se s ním spojit pouze prostřednictvím jeho agenta, který v souladu s tím, co považoval za von Sydowův zájem, řekl Bergmanovi a jeho producentům, že von Sydow by roli hrál pouze v případě, že by měl kromě svého platu i procenta ze zisku filmu. Producenti, kteří již byli finančně napjatí, samozřejmě nesouhlasili a agentovi řekli, že takový kompromis bohužel není možný, a začali hledat jiné herce pro tuto klíčovou roli. V době, kdy se von Sydow dozvěděl, proč mu byla jeho milovaná role odebrána, byl již do role biskupa obsazen Jan Malmsjö a von Sydow tak přišel o možnost zahrát si v tom, co se později stalo Bergmanovým „posledním filmem“ (ačkoli si ještě zahrál klíčové role ve filmech S nejlepšími úmysly (1992) a Enskilda samtal (1996), které Bergman napsal). Von Sydow byl kvůli tomuto incidentu rozzuřený a podle některých svědectví k němu po zbytek života choval hořkou zášť.
- První verze scénáře, kterou Ingmar Bergman dokončil v roce 1979, se skládala z asi 1000 ručně psaných stran.
- Aby podpořil přirozenější výkon svého mladého hlavního herce, Ingmar Bergman výslovně neřekl Bertilu Guvemu, o čem film je a co se v něm bude dít.
- V roce 2006 byl ve Švédsku vydán pracovní deník Ingmara Bergmana, který prozrazuje, že režisér intenzivně pochyboval o své schopnosti úspěšně dokončit rozsáhlý projekt, který tento film představoval. Neustále se v něm objevují hypochondrické stížnosti na nemoci, trápení a strach, že film kvůli osobním obavám nedokončí.
- Ingmar Bergman se přiznal, že ve skutečnosti dává přednost pětihodinové a osmačtyřicetiminutové verzi filmu.
- Při zkracování filmu na výstavní délku musel Bergman podle svých slov „říznout do nervů a životní síly filmu“.
- Po roli Alexandra se Bertil Guve rozhodl nepokračovat v herecké kariéře. Nyní je doktorem ekonomie.
- Ingmar Bergman a kameraman Sven Nykvist se během natáčení pohádali, protože Nykvist se chtěl zúčastnit pohřbu své bývalé ženy a Bergman mu nedovolil opustit plac.
- Režisér Ingmar Bergman trpěl během natáčení vážnými záchvaty hypochondrie a představoval si, že dostal rakovinu varlat i žaludku zároveň.
- Ve své autobiografii Bergman uvedl jako vlivy na svůj scénář Charlese Dickense a E. T. A. Hoffmanna.
- Ingmar Bergman natočil přibližně 24 hodin materiálu.
- Původně koncipován jako čtyřdílná televizní minisérie o délce 312 minut. Ve skutečnosti byla nejdříve uvedena 188 minutová verze, která byla vytvořena pro kina.
- Pohřební scény před kostelem natáčel štáb, protože režisér onemocněl chřipkou.
- První film Ingmara Bergmana v jeho rodném Švédsku poté, co strávil čtyři roky v daňovém exilu v Německu.
- Není to poprvé, co Ingmar Bergman natočil televizní minisérii a do kin uvedl její zkrácenou divadelní verzi. Totéž udělal s filmem Scény z manželského života (1973).
- Ingmar Bergman zamýšlel, že to bude jeho poslední celovečerní film, ačkoli následně napsal ještě několik scénářů, režíroval pro televizi a skutečně řídil poslední filmovou verzi, Saraband (2003).
- Topení v ateliérech v zimních měsících příliš nefungovalo, takže se scény musely natáčet při teplotách pod bodem mrazu, než se pořádně roztopily přídavné radiátory.
- Ingmar Bergman v jednom rozhovoru uvedl, že rodina Ekdahlů byla pojmenována podle rodiny Ekdalů z divadelní hry Henrika Ibsena „Vildanden“ (Divoká kachna).
- Ingmar Bergman měl na mysli Ingrid Bergmanovou, když psal roli Heleny Ekdahlové, babičky Fanny a Alexandra. Roli nakonec získala Gunn Wållgrenová.
- Natočeno v chronologickém pořadí.
- Ingmar Bergman si ve svém deníku vedeném během natáčení poznamenává, že Jan Malmsjö, který hrál Vergéra, jednou zkolaboval kvůli dlouhým natáčecím hodinám kombinovaným s prací na jevišti (6 představení týdně).
- Scénář byl napsán za tři měsíce. Předprodukce však trvala rok.
- Dělí se o rekord v počtu získaných Oscarů za cizojazyčný film (po čtyřech cenách) s filmy Tygr a drak (2000), Parazit (2019) a Na západní frontě klid (2022).
- Jedná se o jeden z nejoblíbenějších filmů Akiry Kurosawy.
- Edvardovu obézní tetu Elsu ztvárnil muž, zatímco Isakova synovce Ismaela ztvárnila žena.
- Původně bylo plánováno, že Fanny a Alexander budou mít starší sestru Amandu (nebo možná Amalii, kterou hrála Bergmanova dcera Linn Ullmann), o dva roky starší než Alexander. Tato postava však byla vystřižena, protože škola Linn odmítla dát jí volno na hraní. Amanda se však objevuje v knize, která vznikla podle scénáře.
- Peter Stormare se objevuje bez nároku na honorář jako jeden z mužů, kteří pomáhají Isakovi s kufrem.
- Příběh se odehrává v rozmezí dvou let, od roku 1907 do roku 1909. Alexandrovi má být v době začátku událostí filmu deset let. Ve skutečném životě bylo mladému herci Bertilu Guvemu 11 let. Alexander však vyrostl a v závěrečných scénách je mu 12 let. To znamená, že v době ukončení natáčení, po šesti měsících natáčení, bylo Bertilovi přibližně 12 let, což se shoduje s věkem jeho postavy.
- Bertil Guve byl obsazen na základě svého účinkování v televizním filmu Lasse Hallströma Kom igen, nu'rå! (1981).
- Filmový debut Bertila Guveho a Pernilly Allwin, kteří ztvárnili titulní role. Zároveň se jedná o jejich jediné filmové vystoupení v kinech.
- Všichni tři synové Ekdahlových se jmenují po švédských králích. Pokud bychom totiž předpokládali, že postavy jsou stejně staré jako herci, kteří je hráli, pak by se Oscar Ekdahl narodil za vlády Oscara I. (vládl v letech 1844-1859) a Carl za vlády Karla XV (vládl v letech 1859-1872). Gustav Adolf by se také narodil tři roky po Oscarovi, a tedy také za vlády Oscara I., takže byl pravděpodobně pojmenován po Gustavu II Adolfovi (vládl 1611 - 1632), který ze Švédska udělal během třicetileté války mezinárodní velmoc a který je filmovým fanouškům možná známější jako otec královny Kristiny.
- Allan Edwall hraje Alexandrova otce, který vlastní divadlo. Ve skutečném životě Edwall vlastnil divadlo ve Švédsku, Teater Brunnsgatan Fyra.
- Ačkoli Bertil Guve ztvárnil staršího bratra, ve skutečnosti je o pět dní mladší než Pernilla Allwin.
- Báseň, kterou Helena Ekdahlová (Gunn Wållgren) recituje na vánočním večírku, je „Natthimmelen“ (Noční obloha) od švédského básníka Erika Gustafa Geijera.
- Závěrečný film Gunnara Björnstranda, který onemocněl Alzheimerovou chorobou a velmi špatně si pamatoval své repliky.
- Gunn Wållgren a Allan Edwall hrají matku a syna, ačkoli Edwall se narodil necelých jedenáct let po Wållgrenovi.
- Film je zařazen na seznam „skvělých filmů“ Rogera Eberta.
- Poslední film Gunna Wållgrena, který trpěl rakovinou a při natáčení musel často skrývat nesnesitelnou bolest.
- Umístění na 28. místě neanglicky mluvených filmů v anketě kritiků, kterou provedla BBC v roce 2018.
- Zařazen mezi „1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete“, vydaných Stevenem Schneiderem.
- Tento film má na Rotten Tomatoes 100% hodnocení.
- Poslední film Marianne Aminoff.
- Poslední film Sonyi Hedenbrattové.
- Tento film je v oficiálním žebříčku 250 nejlepších hraných filmů na Letterboxd.
- Christina Schollin, která ztvárnila Lydii Ekdahl, je skutečnou matkou zpěvačky/herečky Pernilly Wahlgren, která ztvárnila ducha Edvardovy dcery Esmeraldy (pouze verze minisérie).
- Oblíbenou scénou Ingmara Bergmana byla ta s Alexandrem a mumií, a to především díky mistrovskému, strašidelnému osvětlení Svena Nykvista.
- Na konci filmu Emilie seznámí Helenu s myšlenkou, že chce inscenovat zbrusu novou hru Augusta Strindberga „Ett drömspel“ (Hra snů) a že si přeje, aby v ní Helena hrála s ní. Helena se k celému nápadu staví dost pesimisticky a neochotně; při zmínce o Strindbergovi vykřikne: „Ale ne... ten strašný nenávistník žen!“ To je něco jako Bergmanův interní vtip směrem k herečce Gunn Wållgrenové (která ztvárňuje babičku Helenu): za prvé, Gunn Wållgrenová je známá jako jedna z nejlepších švédských interpretek Strindberga vůbec. A za druhé, její nejúspěšnější a nejchválenější role na jevišti byla Indrova dcera ve „Hře snů“ (hra a role, kterou herečka velmi milovala). Později v závěrečné scéně Gunn Wållgrenová přednese Alexandrovi první řádky prologu hry.
- První koncept scénáře vypracoval Bergman již v roce 1979 a měl více než tisíc rukou psaných stran.
- Ingmar Bergman byl velmi zklamaný, když Liv Ullmann odmítla jeho nabídku ke ztvárnění role Emilie Ekdahl, ve které se nakonec objevila Ewa Fröling.