Inscenace Verdiho FALSTAFFA v produkci Grahama Vickse zahajovala provoz nové budovy Královské opery v Covent Garden a nesetkala se s všeobecným nadšením. Zejména křiklavé, základní barvy kostýmů byly terčem kritiky. Nicméně jevištní provedení je působivé – složitá kontrapunktika ansámblů se odráží v nenápadné režii, která udržuje vokální linky jasné a oddělené, obzvláště ve finální fuze. Falstaff v podání Bryna Terfela je pamětihodné ztvárnění, současně sebeironické i sebeoslavné – natolik, že by vlastně ani nepotřeboval tu obrovskou protetickou postavu, kterou musí pro tuto roli nosit. Desiree Rancatore je obdivuhodně sladce znějící Nanetta, Bernadette Manca di Nissa vhodně sardonická Paní Rychlá a Roberto Frontali jako Ford ve své scéně ve druhém dějství dokonale destiluje a paroduje každou žárlivou árii, jaká kdy byla napsána, včetně těch Verdiho. Haitinkova taktovka je příkladná v lyrických pasážích a vytěží téměř vše z rychlých a zběsilých komických sekcí.
