Film o dokonalém americkém předměstí, kde je vše na první pohled perfektní ale skutečnost je jiná. Zajímavý námět a stále se stupňující atmosféra malého městečka, kde se děje něco hodně děsivého. Stylový konec vše podtrhuje.
Už dlouho ve mně snímek nevyvolal takové rozporuplné pocity. Na rovinu přiznávám, že většinu stopáže jsem se spíše nudil a sledoval čas, kdy už bude konec a byl jsem rozhodnut tento film zatratit. Jenže v poslední půlhodině film začíná gradovat a člověk změní názor a a začne se stydět, že snímek odsoudil dřív, aniž by ho dokoukal. Konec prostě musí vyvolat nějaké pocity v každém z nás. 7/10
Když se mění pořádky, je třeba se bránit. Vyplývá to z lidské přirozenosti. Bránit se. Mlátit kolem sebe rukama. Řvát na poplach. A to vlastně jen vychází slunce. Mění se běh světa. Probouzí se do nového, neprobádaného, netušeného. Je až s podivem, že veškeré lidstvo nevstává ráno z postelí s hrůzným jekotem, ale úsměvným dobré ráno miláčku. Ta hrůza změn, možností, alternativ, ta dokáže jednoho dokonale vykolejit. Lepší zavřít oči, uměle si noc prodloužit, hrůzu budoucnosti odehnat předstíráním setrvalého stavu. A co teprve, když se začínají měnit celospolečenské pořádky. Na ulicích potkávat občany s vyvalenýma očima nacpané antidepresivy, řev děsu zahryznut na špičce jazyka. Jen mě nechte být v tom, v čem jsem, nechci změnu, bolí, vraždí, můj hraný optimismus dohání k sebevražedným pokusům. Nechte mou malost, neválcujte ji velikostí. Ve Stepfordu zavřeli oči. Všichni. Odehnali od sebe hrozbu budoucnosti, kde bavit se o menstruaci je stejné, jako se bavit o počasí. Stvořili sobě ku potěše skanzen historie, kde muž byl stále výsledkem a žena jen doplňkem. Doplňkem zcela praktickým. Proč nezavírat oči, však proto máme víčka. Jen přikrýt oči a oddat se myšlenkám na odpolední čaj za asistence ocukrované bábovky při dojemném jekotu ptáků.