Slzopudné ale překvapivě kvalitní drama stavící na dojemném příběhu a velice slušných výkonech všech zúčastněných herců. Pokud vám nevadí citově vydírací dramata ždímající diváka do poslední kapky, můžu jen doporučit.
Filmy na toto téma nemám rád, ale nakonec jsem vždycky rád, že jsem se na ně podíval. Útok na city diváka je jasný z podstaty věci.. nemoc, smrt jsou normálními součástmi života, ale přeci jen když se to týká dětí, tak je to jiná síla. Film má prvky klasických hollywoodských klišé, ale i hodně silné momenty.
Příběhy s podobným poselstvím jedině kvituji a respektuji, ale tenhle ambiciózní kýč mě za srdce bohužel příliš nechytl. Cassavetes má dobře napsaný scénář, kde promyšlené časové skoky zvýrazňují hloubku i emocionální stopu, kterou za sebou až existenciálně pohnutý vztah ústředních postav v průběhu děje zanechává, ale jako režisér tenhle povrchní humanista nudí - film nejenže probíhá i končí naprosto očekávaně, ale hlavně se zdá, že drží pohromadě pouze zásluhou procítěných hereckých výkonů. Vše ostatní je sice velice profesionální a dojemné, ale nikoli oním osobním, realisticky-uměleckým způsobem jako v případě Lasse Hallstroma, nýbrž strojově, samoúčelně a zcela neosobně. Škoda...
Rakovina je svině to všichni víme, ale tenhle snímek není ani, až ta o rakovině jako o vztazích v rodině, trápení, porozumění, mateřské lásce, obětování. Nick Cassavetes ví jak zahrát na city, ostatně to už předvedl i v " John Q.". Skvělé herecké výkony, abych se přiznal u Diaz jsem to nečekal, ale zvládla to perfektně.
Příjemná americká citová ždímačka, která se od ostatních liší propracováním děje a samotné zápletky. Samozřejmě, že hlavním tématem filmu je ono "umíraní", ale i tak je docela zajímavé, když se nad tím člověk opravdu zamyslí. Ale k slzím mě kupodivu nedohnal.
Noooo, tak to byl teda nápor na emoce. Právě jsem silně probrečela asi 90 minut v kuse a klidně to tady napíši. Je to i můj život je silné citové vydíraní, jenže tady to tvůrcům nemůže mít nikdo za zlé, toto téma snad ani jinak natočit nejde. "Malé" drama jedné rodiny, kterou postihla nemoc dítěte, vždy zákonitě útočí na ty nejhlubší city diváků. Nick Cassavetes po Zápisníku jedné lásky natočil další jemný a citlivý film, který nemůže nechat žádného diváka chladným. Kdybych měla hodnotit pouze to, jak mě film emočně dostal, dám jasných 5*, jenže ten film není vůbec dokonalý. Především těch pár scenáristických zaváhání, například věty typu: "Jsem rád, že mám rakovinu, jinak bych tě nepoznal" jim fakt nebaštím. Velká pochvala hlavním představitelům, předvedli opravdu uvěřitelné výkony, především pak Abigail Breslin a marně si vzpomínám, jestli jsem Cameron Diaz někdy viděla v lepší roli.
Nemyslim si, že jsem nějakej necita, ale dramata ze života nevyhledávám. Jde sice o silný příběh, ale někomu jako mě to přijde, že je to natahovaný, dlouhý a předvídatelný film s pokusem o citové vydírání. Nechytlo mě to a chvílemi jsem vypadával z děje a přemýšlel o čemkoliv, jen ne o filmu a situaci v něm. Takže milovníci dramat ze života a citlivky nechť si hvězdu přihodí u mě jen 60%
Z Abigail roste vynikající herečka a nadšen jsem byl i z výkonů tradičně skvělého Baldwina, trochu netradičně Cameron Diaz, ale nejvíc (hned po Abigail) se mi líbil Patric. No, film je cíťárna neskutečná, filmařsky je to sice odvedené skvěle, ale po půlhodině mě už ty smutné melodie lezly krkem. Míň jak čtyři hvězdy dát nemůžu, ten film mě docela bavil, twist jsem neodhadnul dobře, takže to bylo i docela napínavé. // Viděl jsem v originálním znění s titulky.