Dvadtsat shest komissarov

Rekonstrukce historické události z roku 1918. Bakuská komuna není schopna včas sjednotit dělníky a rolníky do jednotné fronty proti německo-turecké a anglické intervenci, a proto končí tragicky. Výrazně se o to přičiní také stoupenci domácí kontrarevoluce. Němá filmová klasika.

V Sovětském svazu vznikaly ještě v první půli 30. let němé filmy - jedním z nich je i tento natočený v Gruzii Nikolajem Šengelajou. Ve shodě s dobovými politickými požadavky je zasvěcen revolučnímu boji bakuského proletariátu proti domácí zrádcovské vládě i zahraničním interventům. Ukazuje, jak zbídačené obyvatelstvo, bezbranné vůči hrůzám první světové války, podlehlo našeptávání místní buržoazie (i menševiků a eserů), aby byla jako pomoc v nouzi přivolána anglická armáda. Bolševici coby předvoj dělnické třídy marně varují, že příchod imperialistů k ničemu dobrému nepovede, jedině k ovládnutí místních ropných zdrojů.

Více než jim se film věnuje postupnému prozírání bakuského dělnictva, do něhož Angličané nechávají dokonce střílet, když se bouří proti vzrůstající bídě, inflaci a bezcenným obligacím, kterými kořistní cizinci platí za vývoz ropy. Ale hněv lidu nelze potlačit, ani když 26 zajatců, oněch titulních komisařů, je tajně postříleno v písečných dunách.

Film je pojednán jako hrdinné revoluční drama. Odpovídají tomu u bolševiků i proletářů detaily odhodlaných tváří, zarostlých, zvrásněných, prací namožených, ale vyzařujících napjaté očekávání. Naproti tomu vykreslení protivníků pracuje s karikaturou, zejména v přemrštěném chování, také však v obličejovém maskování a obleku. Režisér své dílo pojal jako epos o prozření utlačovaných, kteří se nechali ukolébat sladkými sliby, ale posléze si uvědomili, kdo má skutečně na mysli jejich dobro.

Přes ideologicky závazné pojetí nutno ocenit nejen smysl pro patetické vyprávění s prvky antické tragédie i se zdůrazněním téměř křesťanského mučednictví. Režisér prokázal smysl pro vedení masových scén (shromáždění vítajícího davu i dělnické nepokoje), ale také talent pro výtvarné hodnoty obrazu. Stačí si vybavit válečné výjevy se stíny vrhanými výbuchy a oblaky prachu nebo připomenout až jistou surreálnost spojenou s ropou, ať již jsou to ropou promaštění dělníci shromáždění před sídlem vlády nebo vylití milionů barelů ropy do moře. Přidat lze i dynamicky natočené záběry, vynalézavé inscenačně i kompozičně, s vražděním komisařů v členitém písečném prostoru. Šengelajovo revoluční drama tak patří k posledním dílům, využívajícím poetiky němého filmu a jeho skladebných vymožeností; ještě je vzdálené tupě pompézním filmům, jaké vznikaly později. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)