Mange, ceci est mon corps

Subjektivní vize, dialog mezi obrazy současnosti a pamětí předků, více než sen. Obrazy a události, které přispívají k této atmosféře, by měly stejně jako v poezii každému divákovi umožnit jeho vlastní dialog s obrazem na plátně. Film se rozpíná v bezčasí, někde mezi dokumentárním a surrealistickým, v prostoru mezi politickým pamfletem a skutečným poetickým lyrismem. Většina scén se odehrává na Haiti. Tamní imprese jsou přetvořeny v neskutečný svět (nebo snad stav mezi vědomím, snem a hypnózou), který díky své historii a kulturní tradici opravdu žije. Ostrov Haiti, permanentně se nacházející v pekle noční můry, je země, kde voodoo skládá části každodennosti do jednolitého, otáčejícího se snového stromu.
[Zdroj: Febiofest 2008]