Příběh Asji Klačinové, která milovala, ale nevdala se

Příběh Asji Kljačinové, která milovala, ale nevdala se, natočený v roce 1967 (a obnovený v roce 1987), byl s úspěchem uveden v kolekci sovětských trezorových filmů na 38. MFF v Západním Berlíně 1988 a na MFF v Pesaru. Andrej Michalkov-Končalovskij v něm po úspěšném debutu První učitel (1965) opět prokázal sílu svého tvůrčího vidění. Nekonvenčnost jednoduché historky o těhotné kolchoznici, odmítající dvoření jednoho nápadníka a usilující o lásku druhého, spočívala v aplikaci postupů zvyšujících dojem autenticity a pravdivosti výpovědi (oživení děje improvizovanými prvky, zapojení neherců, imitace skryté kamery, poetizace všednosti). Po více než dvaceti letech se černobílý snímek proměnil v historický dokument. Vypovídá o stavu ruské vesnice v době, kdy po řadě příznivých opatření v chruščovovské éře se začala zvyšovat životní úroveň kolchozníků. Naděje na další vzestup ještě nerozptýlil masový exodus mládeže, k němuž došlo později, v období staveb století. Film je dnes cenným dokladem o někdejším sociálně-psychologickém klimatu typické povolžské vsi, utvářeném i silnými reminiscencemi na válku a materiální bídu z času represálií, a prolnutém reflexemi zcela aktuálními. Moment civilizačně-kulturního zlomu, na nějž citlivě reagoval i Vasilij Šukšin, zaznamenává Michalkov-Končalovskij v jeho počáteční fázi. Dnes již známé neblahé důsledky tohoto sociálního procesu svrchovaně uměleckou výpověď verifikují a dotvářejí. Ve filmu hrají pouze tři profesionální herci (Ilja Savvinová, Ljubov Sokolovová, Aleandr Surin) a dále dělníci, úředníci a kolchozníci z Vladimírské a Gorkovské oblasti. Nutno dodat, že po dokončení díla je museli tvůrci přepracovat. Ale ani zmrzačená verze pod titulem Asjino štěstí se do kin nedostala. Na XXI. VFF v Baku 1988 získal film Hlavní cenu a Cenu akreditovaných novinářů.