Když mi bylo poprvé dvacet

Šestnáctiletá Hannah není zrovna drobeček, ale místo diety se každou chvíli vrhá na zásoby v ledničce, aby „zajedla“ zoufalství z toho, že nemá žádný z půvabů svých dvou sester. Ani rodiče si s jejími věčnými stesky a tloušťkou nevědí rady, a tak vkládají velkou naději v dceřin zájem o hraní na basu ve školní jazzové kapele. Hannah nejprve musí dlouze překonávat odpor jejího výhradně mužského osazenstva, ale když je konečně přijata, její trápení tím zdaleka nekončí... Film svou laskavostí a víc než zjevným přáním vyřešit smírně všechny konflikty připomene Truffauta; jako on i režisérka věří v dobro v člověku, byť může být někdy ukryto poněkud hlouběji. Jako by nostalgicky harmonizující tón patřil k tomuto retro vyprávění o životě na pařížském předměstí začátku 60. let, jehož někdejší poklidná atmosféra tak ostře kontrastuje s tím, co se o těchto lokalitách v posledních měsících dozvídáme z médií.