Jana Eyrová

Orson Welles a Joan Fontaineová v hlavních rolích klasického příběhu lásky podle románu Charlotty Bronteové.
Viktoriánský román Charlotte Bronteové Jana Eyrová (1847) patří k oblíbeným knížkám mnoha generací paní a dívek a také k nejčastěji adaptovaným literárním látkám. Existuje nejméně dvacet filmových a televizních přepisů. V našich kinech se v roce 1973 objevil britský film Jana Eyrová (1970) se Susannah Yorkovou a Georgem C. Scottem, ale mnohem populárnější v té době byla čtyřdílná inscenace Československé televize (1972), v níž hlavní role ztělesnili Marta Vančurová a Jan Kačer. Asi poslední verzí, která se u nás hrála (byť jen na videu), je Zeffirelliho adaptace z roku 1995 s Charlotte Gainsbourgovou a Williamem Hurtem. Jedna z nejznámějších (a také nejlepších) verzí vznikla v Hollywoodu v roce 1944, tedy v době jeho největší slávy. Pro studio 20th Century Fox byl snímek jedním ze stěžejních titulů roku s tehdy poměrně vysokým rozpočtem 1,7 mil. dolarů. Režií byl pověřen anglický tvůrce Robert Stevenson, který se do Hollywoodu dostal díky producentu Davidu O. Selznickovi a který se později prosadil jako režisér populárních disneyovských snímků (např. Roztržitý profesor a zejména Mary Poppins). Scénář filmu vycházel z rozhlasové adaptace Orsona Wellese, proto je pod ním kromě známého spisovatele Aldouse Huxleye podepsán také divadelní producent John Houseman, který s Wellesem úzce spolupracoval. Orson Welles měl na konečnou podobu díla větší vliv než jako pouhý hlavní představitel, ale nabízený kredit producenta údajně odmítl. Jeho partnerkou ve filmu byla Joan Fontaineová, jež se na začátku 40. let ocitla na vrcholku popularity díky úlohám ohrožených novomanželek ve dvou Hitchcockových snímcích, v Mrtvé a živé podle románu Daphne du Maurierové a v obdobném psychologickém dramatu Podezření, za něž dostala Oscara. Za zmínku ještě stojí hudební doprovod pozdějšího Hitchcockova spolupracovníka Bernarda Herrmanna a herecká účast malé Elizabeth Taylorové v úloze Janiny kamarádky v sirotčinci.