Son frère

Thomas umírá. Smířil se s tím. Rozhodl se, že bude na smrt čekat tady, v domě na pláži, kde strávil dětství. „Jsem s ním. Pořád je ještě léto. Nikdy jsem si neuvědomil, že lidé mohou umírat v létě. Myslel jsem si, že smrt je cosi, co se vždycky přihodí v zimě, že vyžaduje chlad, šedivé nebe a mizérii. Uvědomil jsem si ale, že může svou práci dělat i na slunci, za denního světla. Myslím, že k Thomasovi přijde za denního světla...“ Úsporně lakonický snímek Patrice Chéreaua se ve svém popisu bolesti a chátrání dostává daleko za hranice běžně očekávaných emocí. Nechává za sebou složité rodinné vztahy, které předcházely noci, kdy Thomas navštívil svého mladšího bratra Luca, lásku, sex i lítost – to vše v té chvíli totiž ztratilo smysl. Thomasova podivná nemoc, na niž snad lékaři ani neznají lék, uvrhla oba bratry do intimity, vyhrazené jen osudově tragickým situacím, kterou sdílejí a vnímají jakoby v izolaci od zbytku světa. Režisér zcela neemocionálně, ale s tichým porozuměním, z bezprostřední blízkosti sleduje postupnou degradaci Thomasova těla i proměnu Lucovy duše a jejich cestu k té nejzákladnější nutnosti, jíž je smrt a její přijetí. Za režii minimalistického, hluboce působivého snímku, natočeného podle stejnojmenného románu Philippa Bessona, získal Patrice Chéreau na MFF v Berlíně Stříbrného medvěda za režii. [44. MFFKV 2009]