Chronicle of a Disappearance

Elia Suleiman se skrze svůj první celovečerní film pokouší dobrat k podstatě palestinské národní identity. Pokládá si otázku, co to znamená být v dnešní době Palestincem? Kombinací různých epizodických výjevů vytváří koláž, v níž dohromady směšuje fakta i fikci. Volně překračuje a navzájem propojuje hranice fikčního příběhu, autobiografie a historie. Hlavní postavou snímku je E.S., sám režisér. On a další postavy bloudí sociálním i politickým labyrintem. Pokoušejí se dostat ze svízelných životních podmínek, chtějí se vymanit ze svého ghettoizovaného života. Zlehčujícím žánrem černé komedie tvůrci zviditelňují opomíjené důsledky násilné separace na psychiku běžných Palestinců.

Snímek je rozdělen do dvou dílů, na „Nazaretský osobní deník" a „Jeruzalémský politický deník". Intermezzo mezi těmito částmi tvoří osobní Suleimanova vsuvka, která je úzce spjatá s jeho návratem na Blízký východ. Zatímco v první části filmu sledujeme majitele krámku se suvenýry, který se připravuje na nával japonských turistů, v další části filmu, méně optimistické, vidíme marné snažení mladé arabské ženy hledající si byt. Arabové totiž nepronajmou byt osamělé ženě a Židé ho zase nesvěří Arabce.

Snímek nevypráví jeden ucelený příběh. Místo toho se zaměřuje na životy mnohých postav, které jsou navzájem jen velmi volně propojeny. Sériemi kritických, surrealistických i veselých scén režisér vytváří obraz palestinské národní identity. Filmová postava E.S. je konfrontována s prostředím, kde se narodila. Pátrá po vlastním smyslu pro sounáležitost. Osoba režiséra se pohybuje mezi dvěma polohami - buď je postavou ve filmu, nebo pozorovatelem jednotlivých událostí. Po 12 letech v emigraci se tímto filmem Suleiman pokusil znovu nalézt vlastní identitu. [Zdroj: 34. LFŠ 2008]