Pět malých ďáblíků

Zatímco konejšivý střední proud zarytě pokračuje v indoktrinaci lidí iluzí, že děti jsou zosobněním neposkvrněnosti a nevinnosti, horory je naopak hojně ukazují jako bestie s úsměvy od líčka k líčku. Na druhou stranu velká část těchto žánrových příspěvků si zpravidla hledá omluvu v posedlosti démony, mimozemšťany či jinými nadpřirozenými silami. Spíše vzácně se horory věnují niterné monstrózitě dětí, která plyne z jejich povahy divochů nekultivovaných civilizačními nánosy či zrcadlí nelichotivé základy lidských vztahů a společenstev. Témata nastíněná například v padesátých letech legendární utopií Williama Goldinga Pán much či drásavým etickým dramatem Williama Marche The Bad Seed přitom skýtají mnohem mrazivější a děsivější potenciál než obrazy dítek zosobňujících Antikrista. Jedním z prvních filmů, jež se tímto směrem vydaly, byl drive-in shocker Pět malých ďáblíků. Snímek, který o dva roky předchází legendární, výmluvně nazvané španělské psycho Kdo by se odvážil zabít dítě? (1976), sice podobně jako řada jiných legendárních exploatačních filmů trpí nemalými formálními a dramaturgickými neduhy, ale ty bohatě vyvažuje zničujícím efektem. Po utahané expozici, prošpikované zoufalými pokusy o humor a ještě ubožejší snahou o erotiku, se vyprávění usadí v podobě neotřelé variace na vyvražďovačky. Jednotlivé nápaditě realizované mordy barvitě ilustrují znepokojivé vyprávění o dětech, které aplikují velmi osobitý a smrtící přístup k pravidlu, kdo si hraje, nezlobí. (Festival otrlého diváka)