Riarizumu no yado

Na zastávce v horské vísce se potkávají dva mladí nezávislí filmaři, kteří se navzájem neznají, ale oba čekají na společného kolegu, který s nimi chtěl zorganizovat natáčení filmu. Ten však má několikadenní zpoždění a dvojice mladíků mezitím poznává výstřední obyvatele ospalého zapadákova a dostává se do surreálně absurdních situací. Godotovská fraška vyprávěná ve strohých obrazových kompozicích, které umocňují decentnost a nekřiklavost zdejšího humoru, představuje úsměvnou filmovou sebereflexi a zhmotňuje režisérův pohled na nezávislé filmaře coby společenské outsidery. Současně ji lze skrze obsažené hovory o neexistujících filmech a směšnou nedramatičnost vnímat jako nenápadnou opozici vůči tarantinovsky metafilmovým snímkům. [EIGASAI 2008]