Řada irských filmových kritiků v roce 1993 vysoce ocenila tento esteticky náročný filmový debut Paddyho Breathnacha. Ve své době představuje výrazný zlom vizuálních konvencí irských dramat. Pozvolným tempem, limitovaným dialogem a absencí tradiční irské ikonografie patří Ailsa spíše do evropské kinematografie, než do současného domácího Irska. V podstatě fatální příběh prosté lidské posedlosti vyhrál v roce 1994 Cenu pro nejlepšího nového režiséra na MFF v San Sebastianu. Hlavní protagonista Miles Butler je tichý, nespokojený člověk, žijící v jižním Dublinu v bytě se svou nenáročnou, nekomplikovanou přítelkyní Sárou ve zvláštním vztahu, ve kterém absentují jakékoliv emoce. Film Ailsa je temný, náladový snímek, který může být pro někoho příliš pomalý a nevzrušivý, když ho člověk sleduje doma v televizi. Velké plátno však jeho sílu a působivost patřičně násobí. Scenárista přistoupil ke svému prvnímu scénáři velmi nekonvenčně - zaměřil se na téma těžko zvládnutelného náporu klaustrofobie. Tato klaustrofobie je ještě násobena Milesovou všední, nezajímavou prací a uzavřeným životem v bytě, odkud může sledovat jenom maličký kousek světa. Výsledkem je tajemný, bezduchý, děsivý dům, který ve svých místnostech dává vznikat také bezduchým charakterům. Autor hudby Dario Marianelli zvolil tóny, díky nimž snímek prostupují pocity osamělosti a hrůzy. Kameraman Cian de Builtéar odvážně a originálně použil barevných filtrů v syntéze se zvukem a sugestivní hudbou, čímž spolu s režisérem umožnil divákům proniknout do hlubin Milesovy nemocné mysli.
Ailsa