Voda, vítr, prach

Film režiséra Amira Naderiho Voda, vítr, prach je dalším z pozoruhodných titulů, patřících k tzv. íránskému filmovému zázraku. Byl natočen v roce 1985, ale uvedení se dočkal až o čtyři roky později; částečně kvůli ostražité cenzuře, tušící symbolický přesah díla, částečně kvůli autorově emigraci do Spojených států. Hrdinou velmi jednoduchého, přímočarého příběhu je chlapec, jenž se po dvou letech pobytu ve městě vrací do rodné vesnice, ale místo ní nachází jen ruiny a poušť. Poté, co vyschlo tamní jezero, se z kraje odstěhoval každý, kdo mohl. Chlapec se v poušti snaží najít členy své rodiny. Bloudí mrtvou krajinou a získá několik nových zkušeností po setkáních s lidmi, kteří z kraje odcházejí. Vysilující pouť, provázená neustálým hukotem větru a všudypřítomným pískem, se nakonec stane zápasem o přežití; má otevřený konec. Naderi vypráví příběh s minimálním počtem dialogů, v pomalém tempu, avšak s mimořádnou vizuální působivostí. Putování osamělého mladíka v krajině, kde je „nejživějším“ prvkem písek ve větru, je podobenstvím o boji člověka s netečnou, smrtící a zároveň velkolepou přírodou. Stejně tak se nabízí i interpretace, postavená na paralele mezi pouští a třetím světem. Film se natáčel v oblasti skutečného vyschlého jezera na hranici mezi Íránem a Afghánistánem; nad dokumentaristickou autentičností však jednoznačně dominuje estetická stylizace: poušť a pozůstatky lidského přebývání v její oblasti (opuštěné příbytky, umírající dobytek, rozházené nádobí či lodě na vyschlém dně) jsou pro autory spíše „krásnými objekty, disponujícími patřičným symbolickým potenciálem.