Matka a syn

Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.

Křehký příběh o hlubokém poutu, které spojuje matku s jejím dítětem, se odehrává v odlehlém venkovském domě uprostřed zelených luk a lesů. Na tomto opuštěném místě se mladý muž láskyplně stará o svou umírající matku. S tichou samozřejmostí jí vrací něhu a péči, jako kdyby se staral o malé a bezvládné dítě. Matka se synem téměř beze slov vzpomínají na lepší časy a vzájemně si dodávají odvahu před odloučením, jehož nevyhnutelnost si oba uvědomují. Režisér Alexander Sokurov prostřednictvím sugestivních poetických obrazů zachytil intimitu vztahu matky a syna i smutek ze smrti nejbližšího člověka. Při kompozicích široké krajiny se inspiroval malířskými plátny, mezi jinými i metafyzickými krajinami německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha. Spolu s působivým využíváním zvukové stopy se mu podařilo vytvořit elegickou meditaci, která scitlivuje smysly diváka pro obrazy a zvuky života, přírody, mezilidských vztahů i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenické poroty, na MFF v Moskvě Zvláštní cenu poroty, Cenu Andreje Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedním z nejvýznamnějších současných filmařů. V roce 1995 Evropská filmová akademie zařadila Sokurova na seznam 100 nejlepších režisérů světa.