Prostituci vykresluje Grófová bez jakékoli sentimentality, jako prostý akt výhodný pro obě strany. Kolem Doroty se brzy začne motat slizký padesátník Johann a výjevy popisující jejich nerovnovážný vztah, ztížený ještě jazykovou bariérou, patří mezi nejsilnější momenty filmu, za něž by se nemusel stydět ani současný evropský klasik sociálního naturalismu Ulrich Seidl.
Hlavní hrdinka prostě přijede do Aše, chvíli pracuje, je vyhozena, chodí na diskošky a uvažuje, jestli má nechat toho starého Němce, aby ji sbalil. Větší polovina scén přitom vůbec nesouvisí s "příběhem filmu", ale pouze ukazuje, jak špatně na tom podobné existence v podobných situacích jsou.
To, čo sa Ivete Grófovej a jej tímu zrodilo pod rukami, je prekvapujúco pôsobivá zmes filmových prostriedkov a námetov, ktoré priniesol život sám. Dokument, ktorý je pravdivejší, keď je hraný – ako správne režisérka vyhodnotila svoje možnosti.
Sympatizujúcej sonde medzi ponížených a urazených ťažko niečo vyčítať, pokiaľ si autorka vskutku zaumienila bez odsudzovania zobraziť Dorotkinu premenu, zámer jej vyšiel. Rovnako ťažko sa dá povedať, či si dievča získa také sympatie u divákov ako u autorky.
Až do města Aš je hodně zajímavý experiment, kterých u nás a na Slovensku zatím nikdy není dost. Zážitek z něj je hodně individuální, z toho důvodu berte číslici u hodnocení jen jako orientační. Tohle je přesně ten typ filmu, kterému můžete dát plné hodnocení, stejně jako naprosto odpadové.
Škoda jen, že nezůstalo u dokumentu, který by měl o něco větší výpovědní hodnotu než hraný film. I apatická postava Dorotky by získala punc aspoň té realističnosti. Takto Slováci vyslali do oscarového klání podprůměrný snímek, který se například Hanekeho Lásce nebo i tomu českému Ve stínu nemůže rovnat.
