Pat O'Neill, jeden z nejzajímavějších amerických filmařů současnosti, nabízí oslnivou reflexi konfliktu mezi přírodou a člověkem v Los Angeles, respektive desertifikace okolí města kvůli jeho obrovské spotřebě vody. Co je ale ještě zajímavější, film patří do prastaré tradice městských symfonií: je to film o mýtech o založení LA a snech, které ztělesňuje, o jeho historii a (ponuré) budoucnosti, jeho topografii a etnografii. O'Neill používá záběry z několika klasických filmů k rekonstrukci několika vrstev významů vyzařujících z města, staví vedle sebe obrazy a fantazie a stěží nechá jediný obraz nedotčený. Stejně tak i Lockwoodův rojící se soundtrack je složen z protichůdných jazyků, propracované dílo plunderfoniky, v němž se útržky zvuků ukradených z filmů střetávají s elektronickými zvukovými plochami, současnou komorní hudbou, improvizací a čímkoli dalším.