Recenze filmu Peníze nebo život

71%

Komentáře a recenze 2

Dle počtu bodů
martin-mickey-stusak
martin-mickey-stusak
36 609 bodů
8
Druhý snímek autorské dvojice V&W a režiséra Jindřicha Honzla, který byl i režisérem divadelních her V&W, se ještě stále prezentuje ve stejném stylu jako jejich předchozí prvotina. I když pravda, převyšujících zbrklostí se už snažil režisér Honzl vyvarovat. Děj je daleko plynulejší a úsměvným scénkám Wericha a Voskovce je dáno o něco více prostoru. A stejně jako u předchozího filmu je i zde vsunuta typická stará dobrá groteska. Tvůrci si tentokrát vzali na paškál pražskou galerku a vskutku tak impozantně, že obzvláště dnes by to nikdo lépe nenatočil. A vše se točí kolem ukradeného šperku, který naši dvojici přivede do nejednoho problému. Jako parodie prostě ne výborný, ale přímo vynikající filmový počin. Nestárnoucí humor Wericha s Voskovcem předčí očekávání i dnes, neboť co věta, to myšlenka, sebeironie, narážka, či rovnou konstatování faktu. I text prezentované písně 'Život je jen náhoda' je ve své podstatě poplatný v jakékoliv době. Takže v tomto snímku máme nejen kritiku společnosti, ale i upozornění na realitu všedních dnů. Skrytou filozofii života tady přes všechen ten humor bude málo kdo vnímat, což je svým způsobem ohromná škoda. Jedná se totiž o námět k hlubokému zamyšlení. A tak si alespoň pusťme píseň o životě co není náhoda a plně se zaměřme alespoň na ten text. Řekne nám víc, než si myslíme.
Sarpele
Sarpele
2 434 bodů
6
Film Peníze nebo život (premiéra 14.10. 1932) působí daleko sevřeněji a promyšleněji než předchozí Pudr a benzin. Jakoby si tvůrci řekli, že méně znamená více. Místo mnoha krátkých scének můžeme vidět jen několik dlouhých zato detailně propracovaných scén. Stejně jako v populárních amerických nebo francouzských fraškách se stala spojovací dějovou linií honička za ukradeným šperkem. Hlavním zdrojem inspirace byl tentokrát jejich oblíbený režisér René Clair (především jeho filmy Milion – viz scéna bitvy v muzeu, nebo Ať žije svoboda). Kromě René Claira si při scéně v muzeu můžeme vzpomenout na němé filmy německého expresionismu (práce se světlem a stínem, tísnivá atmosféra), na které se ostatně odkazuje i v dialogu. Větší prostor tu také dostala hudba Jaroslava Ježka respektive zvuková stopa jako taková. Ve scéně „rodinného zvěřince“, kdy bohatý mladík představuje příteli kapesnímu zloději jednotlivé členy příbuzenstva, je zvuk využit k posílení komičnosti situace (každého příbuzného charakterizuje zakvílení hudebních nástrojů, připomínající zvuky nejrůznější zvířeny). Dokonce i úvodní dialog obou přátel je rytmizovaný hudbou a posléze plynule přechází ve zpěv titulní písně. Jednotlivé šlágry jsou také daleko lépe integrované do filmu a to jak ve zvukové (variování titulní písně v průběhu filmu) tak v obrazové stopě (scéna, ve které Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají v akváriu píseň Život je jen náhoda, by s trochou nadsázky mohla aspirovat na pozici prvního českého videoklipu). Změn dostála i ústřední komická dvojice. Zatímco ve filmu Pudr a benzin stojí oba tak trochu mimo děj, mimo filmovou realitu (tento dojem je navíc posílen tím, že vystupují pod svými občanskými jmény), zde jsou už hlavními hybateli děje.