Papierové hlavy

Strhující film o vztahu despotického státu a jeho obyvatel - svědectví o časech, které na Slovensku bohužel ještě neskončily. Celovečerní střihový dokument známého režiséra Dušana Hanáka mapuje poválečnou historii Slovenska jak výpověďmi pětapadesáti svědků různých událostí, lidí, kterým komunistická diktatura tu více, tu méně ublížila, tak archivními zpravodajskými záběry z klíčových okamžiků našich dějin a ukázkami z unikátních, dosud nezveřejněných propagandistických a instruktážních filmů z archivu ministerstva vnitra. Základním východiskem díla je právě kontrapunkt, protiklad mezi oficiálním zpravodajským záběrem a zcela odlišným svědectvím postižených osob. Pod každým obrazem z májových veselic, komunistických oslav či z budovatelských úspěchů se obnažují lidské utrpení, ponížení, děsivá nespravedlnost, ale často také nezlomná víra ve svobodu. Na filmovém plátně se tak znovu objevují situace, při nichž diváka mrazí v zádech, ale díky asociačnímu spojení obrazu a slova i okamžiky, vzbuzující úsměv nad tupostí a bezduchostí komunistické diktatury. Film se věnuje převážně druhé polovině 40. let a 50. rokům, v hutnější zkratce (vynucené západními koproducenty, orientovanými levicopvě a osmašedesátnicky) podává zbytek československé historie do listopadu 1989. Slovo v něm mají bohužel jen oběti: poněkud schází přímá konfrontace s jejich tyrany. V hořkém závěru pak tvůrce hledá (a nachází) paralely mezi předlistopadovým a současným slovenským režimem... Podle režisérových slov je snímek "reflexí o svobodě a nesvobodě, o vztahu občana a moci. O tom, jak se chová člověk, když s ním manipuluje totalitní moc, jak je ničený, ponižovaný, oloupený, strašený a kompromitovaný, ale také o tom, jak se brání a odolává, kolektivně a individuálně, jak nepřestává toužit po svobodě..."