Kobi
1 445 bodů •
10
Vítěz 78. ročníku Oscarů tak trochu vystupuje z řady. Třicetiminutový autobiografický snímek je „pouhopouhým“ rozhovorem otce a syna (které skvěle namluvili John Turturro a Eli Wallach), nicméně jde o rozhovor smyšlený samotným autorem snímku, Johnem Canemakerem. Ten se svého již zesnulého otce ptá, proč byl jaký byl (neurvalý, s násilnickými sklony a dost často naštvaný) a otec se mu snaží vysvětlit, co všechno formovalo jeho osobnost. Otec tedy postupně v rozhovoru se synem rozplétá své nitro a popisuje události, které pro malého Johna i zbytek rodiny musely být traumatizující. A že jich nebylo zrovna málo. Dozvídáme se o otcových rodičích, kteří na začátku 20. století emigrovali z Itálie, aby se za pár let museli s nepořízenou vrátit (rodina se původním příjmením jmenovala Cannizzaro). Zkrátka, nešlo rozhodně o ideální rodinu, Johnův otec byl několikrát ve vězení. O mnohých věcech se dozvěděl až těsně před otcovou smrtí, což mu konečně dovolilo nahlédnout do duše jednoho osamělého člověka. Na obrazovce se střídají fotografie i videa rodiny a vše je doplněné jednoduchými ručními kresbami samotného autora, který se animací živil již od mladých let (a dnes ji přednáší na univerzitě). Dohromady to krásně funguje, pro mně tohle byl pěkný vhled do jedné rodiny i do duší dvou mužů, kteří si toho během života společně moc hezkého neužili. Oscar podle mě zasloužený. [Oscary 2005]