Jedno z největších děl slovenské kinematografie bylo 16 let zatracováno na základě pochybných ideových a estetických kritérií "normalizátorů". Nevšední dokument citlivě a s pochopením kreslí podoby starých vesničanů, žijících zdanlivě na okraji společnosti, v podmínkách hraničících s bídou, ale ve vlastním svébytném světě. V díle inspirovaném pěti fotografickými cykly Martina Martinčeka, jehož galerii portrétů rozšiřuje o další postavy, se prolínají fotografie s výtvarně invenčními dokumentárními záběry, synchrony a komentářem. Zobrazením civilizačně nedeformovaných individualit se Hanák snaží hledat odpovědi na primární otázky lidské existence (jejich sociální nepřizpůsobivost je jedním ze zdrojů zachování si harmonie vnitřního světa, svobody a orientace na podstatu bytí). Zdanlivá bizarnost skrývá často tragický osud, zápas s bídou, sobectvím, chorobou, neláskou, stářím, přičemž si zachovávají schopnost porvat se se světem i sami se sebou a intenzivně prožívat vlastní existenci.
Tento film mi a mnohým dalším pouštěli na přijímačkách na Filozofickou fakultu UK v Praze, kde jsme měli v rámci přijímaček sepsat rozbor tohoto filmu. Pokud si dobře pamatuju, tak tato část dopadla celkem fajn. Mě se ten film opravdu líbil a přesně odpovídá svému názvu.
Tak to je pecka ... památná je opravdu věta: "Člověk vydrží víc jako hovado". Obrazy starého světa, je krutá, pravdivá zpověď lidí, jejichž život se nepodobal peříčku ani v nejmenším. I v dnešní době je šokující, jak tenká hranice nás dělí od podobného osudu ... přesto se vybízí otázka, zda je to osud zlý... Přes všechny vylámané zuby, rozdrcené končetiny a zlomené duchy je to pozitivní snímek nabyt optimismem ... pro někoho kdo je optimista. Život ve filmové škatulce. Díky za to.