Tuzemský rap převzal komerční štafetu po veleúspěšném Karlu Gottovi. Proč? Na to seriál RapStory neodpoví

Pomyslná první část RapStory (díly 1 až 5) zmapovala začátky tuzemského rapu prostřednictvím takových postav, jakými jsou Michal Viktořík, party jako PSH, Chaozz, WWW nebo zásadní dvojice James Cole a Hugo Toxxx, Indy a Wich. Druhá část RapStory se zaměřuje na de facto komerčně ustálený fenomén rapu, kdy tvůrci vydělávají solidní „love“, zabředává se ve stereotypech, respektive se hledají nová témata a hudební fúze. Obsahově je to ve výsledku mnohem zajímavější než prvních pět dílů, které se vlastně zaměřovaly především na průkopníky, z nichž se časem staly zavedené ikony.

I nejnovější pětice dílů bohužel nepůsobí příliš uceleným dojmem, pojetí jednotlivých částí je roztěkané a publikum, ač ho probírané zajímá, se místy ztrácí. Probírají se témata jako gangsta-rap, propojení s fotbalem a stav, kdy se na rapu vydělávají miliony korun. Sledování druhé části RapStory odráží dobu, s níž přišel dynamický rozvoj internetu, sociálních sítí a informačních technologií.

Ačkoliv jsou gramodesky v kurzu i dnes, vše ovládl online, YouTube a potřeba utrhnout si za každou cenu pozornost mladých posluchačů, kterým se jen tak někdo nezavděčí. Současní rapeři z toho vycházejí jako sebejistí autoři, nenechají si do ničeho moc mluvit, spekulují, jsou upřímní a ostří podobně jako současnost.

Nejzajímavějším dílem pro mě byl devátý Family Guy o Yzomandiasovi a labelu Milion+, který se nejvíc blížil tomu, co bych od RapStory jakožto žánru nepříliš znalý chtěl – důkladnému portrétu umělce a jeho manažera, kde by nešlo jen o okázalá gesta a proklamace, ale i o praktickou část rapového byznysu dneška.

Rap je všude. Komerčně vládne, mutuje a fúzuje. V závěrečné části se o něm ve spojitosti s enormně sledovanými videi Viktora Sheena mluví jako o nástupci Karla Gotta, jenže vysvětlení, proč tomu tak je, nikdo nedodá. Gott měl fanoušky doslova mezi všemi věkovými skupinami, což o raperech rozhodně neplatí. Sympatické na tom všem je, že z řady účastníků na to má skoro každý poněkud jiný názor, do rapu si otiskuje vlastní pohled na svět, úspěch a představu o naplněném životě. Takže z toho rap ve výsledku vychází jako barvitější hudební škatulka, než se na první pohled zdálo.

Chybí nicméně důležitý kontext, který tvůrci RapStory doplňují minisérií Lekce rapu, v níž vystupuje hudební publicista Karel Veselý (na RapStory se podílel coby jeden ze scenáristů). Mimořádně nadaný novinář a spisovatel doplňuje tuzemskou historii rapu o nové kontexty a obsahy, ale v jeho pojetí je to doslova jako sledovat kulometnou palbu informací pod taktovkou někoho, komu často není kvůli jeho hlasu moc rozumět. Škoda. Chápu, že tvůrci se rozhodli pro online platformu natočit formálně odpovídající pořad, ale osobně bych dal přednost celovečernímu dokumentu, který by propojoval jak výpovědi pamětníků, tak Veselého poznatky. Tuzemská rapová scéna by si to zcela jistě zasloužila.