Režisér Šimon Šafránek: "Do kina nejdeš umírat."

Snažil jsem se vybírat filmy, na které by mě v první řadě bavilo koukat. Já si myslím, že když se řekne evropský film, tak taková generická reakce je: „Jéžišmarja, to bude nuda à la třízáběrovej film z východní Evropy prostě.“ Ale ono to tak není. V Evropě vzniká spousta filmů, které si hrají s žánry, které působí čerstvě. Zejména v konkurenci HBO, Netflixu, amerických filmů. Takovéhle filmy jsem se snažil vybírat.

A když vezmu některé konkrétní, tak jsem rád, že tam máme například Svobodnou zemi od Christiana Alvarta, který dělal Berlínské psy. Západoněmecký a východoněmecký polda řeší zmizení holek. A je to fantastický. Temný případ versus Místo činu. To se tady nikdy nepromítalo. Potom na festivalu máme Dospěláky v místnosti od Costy-Gavrase, což je reflexe dluhové krize v Řecku podle knižní předlohy Yanise Varoufakise, bývalého ministra financí. To bylo na festivalu v Benátkách. Potom představíme malé, překvapivé filmy. Například lotyšské Daleko, animovaný snímek bez jediného slova, který si vymyslel a zanimoval 25letý Gints Zilbalodis.

Moc. Uvědomil jsem si, že tam člověk během týdne nakouká 20, 30, 40 filmů, nebo o nich dostane pojem. A pak jsem zjistil, že spoustu lidí potkávám jen na festivalech. V Cannes, ve Varech. To je jedna parta lidí. A teď je rok neuvidíš… Je to vlastně takový smutný. Ale co můžeš.

Myslím si, že se festivaly staly novou distribuční sítí. Spousta filmů, které stojí a vydělají málo peněz, se promítají jenom na festivalech, jsou odkázané na festivalovou síť. A nedostanou se vůbec nikam. Což mi přijde strašná škoda. V rámci Dnů evropského filmu se snažíme otevírat obzory. Snažíme se prezentovat evropské filmy jako vzrušující zábavu. Pamatuju, že když festival v 90. letech začínal, viděl jsem na něm film Lola běží o život. To bylo "wau"! Člověk koukal na snímky, které byly relevantní a svěží. Důležitou roli hrají emoce. Myslím si, že do kina nejdeš umírat. A je to i výzva pro diváka, aby si otevřel hlavu a šel na něco, o čem nic neví. Třeba ho to zaujme, nebo ne. To je jasný.

Hudba mne fascinuej odmala a dlouhodobě jsem chtěl dělat nějaký hudební portrét; věnoval jsem se tomu už v televizi. Když jsme pracovali na filmu King Skate a vybírali muziku, došlo na Mira Žbirku a Laca Lučeniče; chtěli jsme dobovou československou muziku, česká alternativa náladě filmu noc neseděla a díky tomu jsme objevili slovenskou novou vlnu. Myslím si, že Miro a Laco vytvářeli věci, které jsou pořád platné. Ještě před premiérou King Skate jsme seděli s producentkou Kateřinou Černou a ona říkala, že uvažují o filmovém portrétu Miro Žbirky. Říkal jsem si, že by to mohlo být zajímavé. On přijel do Varů na premiéru "Skejtů", líbilo se mu to, tak jsme to začali rozvíjet.

On je chlápek, který několikrát mohl jít jednoduše, ale šel složitě. Což mi připadá fascinující. Proč to vlastně ten člověk dělal? Po hitech Biely kvet, Atlantída.. Vyprodáno všude. Vyhrál Slavíka a na to konto úplně všechno přebudoval; zahodil brýle, začal s Lučeničem dělat elektroniku. A takových věcí je tam víc. Zajímalo mě "proč", "co" a "kdo".

Také je zajímavé, že když lidem řekneš Meky, oni ti odpoví: "Jéžiš, vždyť to je vlastně takovej nudnej pán." A to mě pobízelo k další aktivitě. Myslím si, že Žbirka má život zajímavej – smrt kolem něj lítala hore, dole. Drží se několik desítek let. V rámci dokumentárního formátu se dokáže odvyprávět nějaký rozdíl mezi slovenskou a českou hudbou té doby. Ve smyslu, že Češi kopírovali západní písničky, dávali jim české texty. A na Slovensku jeli vlastní písničky, což byl důsledek toho, že v Čechách byla cenzura mnohem tvrdší a kapely byly rovnou zakazované. Na Slovensku byla scéna menší a ministr kultury byl básník, zatímco u nás ne.

My s ním byli před Abbey Road. Tam si ho pletli s Paulem McCartneyem. To ale ve filmu není, nedávalo to takové grády jako v realitě. My jsme s ním byli v Anglii, v Bratislavě. Na místech, která ho nějak definujou, která považuje za svoje. Pro mě bylo zásadní slovo zblízka (titul životopisu o Miro Žbirkovi od Honzy Vedrala, pozn. redakce), bez filtru. Protože ty si můžeš navymejšlet spoustu věcí, ale pak si řekneš: "A je tohleto o tobě, nebo je to o tom člověkovi?" Pro mě je dokument o tom porozumět člověku, bez toho, abych ho musel obhájit před světem, vybudovat pomník. Ale porozumět, co je to za člověka. Poslouchat ho.

Myslel jsem si: slavnej chlápek, bude spousta soukromejch archivů. A ono tam nebylo skoro vůbec nic. Meky si taky, když už měl videokameru, natáčel zajímavý věci. Ale až od 90. let. Já jsem si ale myslel, že v Bratislavě byli nějaký videographers, kteří se kolem něj pohybovali, ale ono ne. Takže jsme využili hrozně bohatý mix archivních záběrů z televizí, z filmového ústavu, videoklipů, dobových reportáží a to jsme smíchali s jeho soukromými věcmi. Pak jsme v archivech našli věci, které nejsou moc viděné. Nebo někde v nějaké reportáži narazíš na nějaký záběr a říkáš si: "Tohle je super, toho by mohlo bejt víc." Jedeš detektivku, no.

Musí bejt. Ve finále jsme to dělali v takovým velmi intenzivním bloku, odhadem od října do ledna. A to už pak bylo trošku šílené, třeba před Vánocema jsme byli ve střižně tři neděle v kuse, včetně víkendů. To byl masakr. Bylo to emocionálně hodně intenzivní. Ale možná právě díky tomu tam pak vyrostly nějaké věci, který by tam jinak nebyly. A klubat se to začalo asi až týden před koncem. Střihač Šimon Hájek je hrozně dobrej. Fantastickej.

Já si myslím, že není úplně bilancující typ. Nezabývá se sentimentálními pohledy do minulosti. Moc nebilancuje, ani se mu do toho moc nechce. Což se nedivím. Lidé v dokumentech jsou živí, nemůžeš z nich dělat maňásky. Nejjednodušší je vybudovat si s nimi důvěru skrze upřímnost. Nakonec jsme to natočili, nikdo nám do toho nezasahoval, Meky to viděl a řekl, že jedna věta by tam neměla být, a tím to skončilo. Pochopil veškerou legraci a to, jak měníme optiku. Všechno to vzal. Vedle toho, že byl schopný se na sebe osmdesát minut koukat, což je frajeřina, kterou bych nedokázal. V tomhle ohledu to proběhlo úplně v klidu, což bylo příjemný.

Vůbec. Zásadně nepíšu o českých filmech, nikdy. Já se spíš snažím psát rozhovory. Ale rámcově novinařina, nebo dril v Instinktu, kde jsem byl nějakých 6 let, mi pomohly vést rozhovory s lidmi, i v práci na dokumentech. Jsem vděčný, že jsem tam byl a mohl se něco naučit. Pochopitelně je ale rozdíl dělat rozhovory do novin, který je o slovech, a do filmu, kde pochopitelně nemusí být hlavní to, co lidi říkaj.