RapStory: Česká televize se pustila do online tvorby. Jeden z prvních příspěvků je ale dost rozpačitý

Režisér, scenárista a publicista Šimon Šafránek zaznamenal před lety úspěch s celovečerním dokumentárním filmem King Skate (2018), kde rekonstruoval podobu skateboardové subkultury v době československé normalizace. Jeho snímek těžil z bohatého archivního materiálu, výpovědí charismatických protagonistů a dynamické střihové skladby doplněné o soundtrack spřízněných skupin. Svou roli pochopitelně hrála též nostalgie, která nechybí ani v novince RapStory, v níž Šafránek vyměnil skateboardisty za tuzemské pionýry rapu a autory hiphopové hudby.

Pětice uvolněných dílů (každý z nich má kolem deseti minut) z celkových deseti začíná na konci 80. let spolu s postavou moderátora, baviče a rapera Michala Viktoříka, tahouna budoucí skupiny JAR. Z archivu se vytahují roztodivná dobová videa, kde chybínamachrovaní MCs západního ražení, stylizace budí roztomilé rozpaky a odráží první porevoluční léta. V Šafránkově podání jde o takové letem tuzemským rapovým světem, střih má šmrnc, archivy střídají "mluvící hlavy" pamětníků (Indy a Wich, Kato z Chaozz a Prago Union, Orion a Vladimir 518 z Penerů Strýčka Homeboye, Ondřej Anděra z WWW, James Cole a Hugo Toxxx, Řezník a další), které autor zavřel do vyprázdněného klubu Roxy, případně do bowlingové haly, a nechal vzpomínat.

O rapu a hiphopu v našem prostředí moc příspěvků nevzniklo, což je logické z povahy někdejší undergroundové subkultury, k níž patřili graffiti sprejeři a writeři schovávající se v ústraní kvůli ilegální činnosti překračující zákon. Poté, co se ale například díky skupině Chaozz, PSH a dalším stal z hiphopu komerční fenomén a z jednotlivých aktérů mainstreamem uznaní umělci, se ale situace mění. Po snímcích jako Česká RAPublika (2008), Vorlově komerčně úspěšné pohádce Gympl (2007) a jednom dílu televizních Kmenů zaměřeném na rap nyní přichází RapStory, která tápe někde mezi výkladem dějin, reflexí účastníků a nostalgií. Ve výsledku je ale RapStory promarněnou příležitostí.

Chápu, že Šafránek nechtěl pro onlineové médium stvořit pomyslné King Skate rapové generace v podobě encyklopedického dokumentu, ale desetiminutový formát RapStory není úplně šťastný. Během jednoho dílu se vystřídá nepřeberné množství zásadních postav, ale ne vždy se mluví úplně k tématu a člověk, který historii rapu, "kapel" a osobností nezná, se v tom ztratí. Na zásadní jména a události (Viktořík, Chaozz, WWW, PSH, Hip Hop Kemp, Bigg Boss) pochopitelně dojde, ale přijde mi, že víc než o osvětu pro mladší, kteří jedou na současné vlně rapu a trapu, ale tuzemské kořeny neznají, šlo o příjemné dostaveníčko starých známých, kteří zavzpomínali a dali si nějaký ten drink. Skvělé na tom je, že stále tvoří a vyvíjejí se, zatím ale nedošlo k přímé konfrontaci se současnou vlnou rapu a nových aktérů. Snad na to dojde v druhé polovině série, která je v plánu na únor 2022 (trestuhodná pauza).

Největší otázkou však zůstává, s jakým záměrem a pro jakou cílovou skupinu Česká televize RapStory jako pilotní projekt své online tvorby vytvořila. Pokud jde o nostalgiky 40+, je to naprosto zbytečné, protože toto publikum už měla předtím. Jestli cílí na mladé diváky od 12 do 30 let, pak možná jednorázově zaujme, ale upřímně si myslím, že by si v rámci edukace zasloužili lépe pojatý dokument, kde čtyřicátníci školometsky nemachrují a spiklenecky nepomrkávají jeden na druhého (a tím mládež vyřazují ze hry).

Výsledná podoba RapStory odráží povahu subkultury jako takové, je těžko uchopitelná a našla si své místo na neohraničitelném internetovém médiu (fanoušci Viktora Sheena vědí). Ten undergroundový podkres a nutnost hledat si informace mimo hlavní proud jsou ale na celé věci ve výsledku vlastně dost sympatické.

Hodnocení úvodních pěti dílů: 50 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.