Tuzemská větev kabelové televize HBO si zakládá na podpoře domácí tvorby. Do té nyní učinila další výrazný zářez v podobě seriálu Terapie, ve kterém hraje Karel Roden, Aňa Geislerová a další hvězdy.
Je to nejočekávanější film ne roku, ale několika let: výroba celovečerního debutu Tomáše Luňáka se totiž poněkud protáhla. Čekání však stálo za to. Alois Nebel je vynikající. Do českých kin nastupuje 29. září, mediálním partnerem je Instinkt, sesterský časopis TÝDNE.
PRAHA - Akční film Colombiana je další položka knihovničky producenta Luca Bessona - červené i krvavé.
Jeho málomluvné herectví a tvář indiánského náčelníka z něj udělaly senzaci filmového i divadelního světa. Zatímco Dejvické divadlo, kde režíruje, vzkvétá a potřebovalo by větší prostor pro diváky, herce Miroslava Krobota teď čekají dvě filmové premiéry. Velký rozhovor s ním přináší páteční Víkend HN.
Minuit à Paris. Je magická, jedinečná a "chic". Voní Seinou a Pernodem – je plná života, z něhož se točí hlava a rodí odhodlání namalovat obraz, napsat román nebo si alespoň zajít koupit první vydání Proustova Hledání ztraceného času k bouquinistovi v Quartier Latin. Nikde jinde takovou noc neprožijete, nikde jinde se ztracený čas nehledá lépe – nikde jinde do něj tak snadno nevstoupíte a nestanete se jeho součástí.
Woody Allen má jako filmař v Hollywoodu pozici, které se může těšit jenom málokterý autorský režisér současnosti. S železnou pravidelností natáčí od roku 1982 jeden film ročně a i když od jistého bodu začala kvalita jeho snímků (nastavená vysokou laťkou předchozích děl) tu více, tu méně kolísat, stále má jako režisér takovou váhu, že si může točit prakticky co chce a nedělá mu problém do svých filmů obsazovat herce nejzvučnějších jmen.
Ne, že by film, pojednávající o sestrojení prvního vibrátoru na světě, vyžadoval nějakou hlubší propagaci než téma samotné, ale přesto se pojďme podívat na to, co si o něm myslí jedna z hlavních protagonistek...
Třicet akčních scén, čtyřicet profesionálních kaskadérů, třináct vybuchlých, rozstřílených nebo nabouraných aut: takový je účet seriálu Expozitura, který od září vysílá TV Nova. Učebnicovou přehlídkou toho, co umějí čeští kaskadéři, má být aktuální třetí epizoda s názvem Hadí střela.
Brutální pohanský obřad Valhalla Rising narazil povětšinou na divácké i kritické odmítnutí, zatímco aktuální snímek režiséra Nicolase Windinga Refna Drive sbírá úspěchy, kam se jen podívá. Přitom v lecčems jde o filmy podobné – rozhodně se nijak nezměnila Refnova fetišistická záliba v obrazech, kterým je podřízena logika a kauzalita vyprávění. Dánský drsňák spíše básní a ohýbá narativní pravidla tak, aby vyhovovala jeho vytříbenému filmařskému vidění.
Německého režiséra Wima Wenderse bychom mohli označit jako klasického představitele evropského „artového“ filmu, pokud bychom tedy podobnou kategorii připustili. Renomé získal festivalovými tituly ze sedmdesátých let. V následujícím desetiletí se pokusil uspět i na půdě Spojených států (např. Hammett), ale vrcholem (dle diváckých i kritických ohlasů) se stává opět německý titul Nebe nad Berlínem z roku 1987. Od devadesátých let realizuje několik mezinárodních koprodukcí a snímky vyvolávají čím dál větší rozpaky.
Mel Gibson by se měl herecky i režijně podílet na novém filmu o Judovi Makabejském. V Americe se proti tomu zvedla vlna odporu.
Film Drive, režírovaný dánským režisérem Nicolasem Windingem Refnem, je stylově soustavně na hraně, stejně jako jeho hrdina v podání Ryana Goslinga. Všechny filmové prostředky jsou potenciálně kýčem, ale Refna jeho režisérský instinkt nikdy nezradí. Výsledkem je přímočarý a intenzivní film.
Los Angeles, to není jen provařený Hollywood, Beverly Hills či Santa Monica, ale také husté čtvrti zločinu, jako South Central, Compton nebo Watts, kde to koupíte dřív, než otevřete turistického průvodce, v němž byste se dočetli, že jste sem po soumraku neměli nikdy lézt. Kromě profláklých ulic, jako je Sunset Boulevard nebo Mulholland Drive (jejichž názvy vstoupily díky Billymu Wilderovi a Davidu Lynchovi i do světa filmu), protíná zhruba třináct tisíc kilometrů čtverečních, tísíce ulic a slepých uliček, kde se může odehrát cokoli. Třeba mrazivý příběh bezejmenného Řidiče, který toho moc nenamluví, se zasněným výrazem prchá v nadupaném fáru se zločinci z jejich nočních fušek a s nímž (když má pocit, že po něm jdete) není radno lézt do jednoho výtahu. Na "neonoirové" setkání s ním jen tak nezapomenete!
Kdo by takovou nezažil, neprotrpěl, neproklínal, a zároveň za ni neděkoval osudu? Láska se totiž bez přívlastků neobejde. Stal by se z ní jen vyprázdněný pocit, zbavený onoho tetelivého opojení, jež vyvolává třeskuté chemické reakce, vedoucí ke skládání veršů, skoku z mostu nebo kýženému orgasmu, který je ostatně ve všech případech ve hře od samého počátku. Teoreticky může k jejímu uspokojivému naplnění stačit jediná žena za život. Prakticky při tomto úsporném modelu riskujete, že vám po pětadvaceti letech zahne s účetním a vy dostanete kopačky společně s krizí středního věku jako slušňák Cal. Jediné místo, kde se to dá jakžtakž ustát, je půda romantické komedie. Třeba jako je tato…
Strašidelné domy mají svá temná tajemství, s nimiž si není radno zahrávat. Nejjistější je se jim vyhnout, včas zdrhnout, když už jste do nějakého vlezli, nebo mít po ruce alespoň baterku, když ze tmy uslyšíte vlezlé lákání a blížící se šelest tisíců tlapek, s nimiž přichází smrt. Tak jako v tomhle viktoriánském domě na Rhode Islandu, kam právě přijíždí malá Sally. Hluboko v podzemí začenichali svraštělí CGI krysáci kořist a vydali se na lov…