Příběh žánru, který je nejspíš nesmrtelný aneb Pět dekád filmu post noir

Skutečný boom filmu post noir tedy přišel v sedmdesátých letech. Mezi „potížisty“, kteří rádi ukázali prstem na nešvary společnosti, byli příslušníci směru Nový Hollywood. A to především Martin Scorsese a Robert Altman. Altman natočil několik zmodernizovaných remaků Chandlerových klasik (Dlouhé loučení, Sbohem buď, lásko má). Scorsese ve svých filmech zase vyjádřil svou fascinaci mafií a lásku k New Yorku. V rámci noirového „žánru“ však byl jeho opus magnem Taxikář. Tento film se stal kultovním. Který fanoušek na svůj odraz v zrcadle nekřičel „You talkin‘ to me?“, jako by nebyl. Taxikář nejen obsahuje vše, co správný noir má. Navíc zobrazuje trauma z vietnamské války s naléhavostí, vedoucí do extrému.

Nebylo by ovšem fér tvrdit, že o resuscitaci žánru se postarala pouze nová režisérská generace. Ostatně mezníkový film noir nejenže natočil režisér starší, ale navíc i imigrant. Řeč je samozřejmě o Romanu Polanském a jeho Čínské čtvrti (1974). Film s Jackem Nicholsonem a Faye Dunaway v hlavních rolích oživil noirovou tradici v plné parádě.

Zájem o snímky ve stylu noir sílil s každou další dekádou. A objevují se i nová jména. Debut dnes již slavných bratrů Coenových, Zbytečná krutost, spadal do neo-noirové škatulky. Joel a Ethan Coenovi mají rádi „žánrovky“ a umí si s nimi velmi nápaditě poradit. Film noir je inspiroval mnohokrát a mnohokrát se k němu i vrátili (Millerova křižovatka, Barton Fink, Fargo, Muž, který nebyl).

Dalším z režisérů postmoderní éry, jež je třeba zmínit, je David Lynch. Poněkud výstřední figurka kinematografie s ještě extravagantnějšími snímky. Vliv filmu noir je znát na množství jeho děl. Tajemný, znepokojivý Modrý samet (1986), legendární Městečko Twin Peaks (1990 – 1991) s prvky horroru a nadpřirozena, zamotaná Lost Highway (1997) a mnohovrstvá a temná Mullholland Drive (2001). Lynchovy filmy sice nejsou nikdy čistě žánrové, ale to patří k rysům postmoderny. A že ji Lynch definuje sám o sobě.

Během osmdesátých let se film post noir čím dál víc přesunul do zájmu mainstreamové produkce. Také se objevovaly ještě démoničtější a vražednější „femmes fatales“. Zapříčinila to nová vlna feminismu, takže bylo opět třeba trestat ženy n

a plátně za jejich svobodomyslnost. Tentokrát však tyto antihrdinky nekončily vždy nutně špatně. Negativní podtext ale zůstal. Tady si nelze nevzpomenout na erotický thriller Paula Verhoevena Základní instinkt (1992). Tento film je nejen nepřátelem feministek, ale i LBGT komunity, a to kvůli implikované homofobii.

Ve stejném roce vzniká debut krále béčkových žánrů, Quentina Tarantina, Gauneři. I jeho pozdější Pulp Fiction – Historky z podsvětí (1994) nesou prvky filmu noir, Tarantino však do svých snímků vkládá nezaměnitelnou bizarnost a cynismus.

O tom, že s každou další dekádou vzrůstal naturalismus v kinematografii a ve

filmu noir obzvlášť, svědčí Sedm (1995) Davida Finchera. Svou temnou atmosférou a brutální zápletkou si tento film nezadá ani s Tarantinem. Fincherův Klub rváčů (1999) má k filmu noir možná ještě blíže. Hlavní hrdina nevědomky trpí rozštěpem osobnosti a jeho alter ego ho přiměje ke vzpouře proti materialistické společnosti. Film neo-noir jako víno.

Mezi nejznámější tvůrce neo-noirů patří také Michael Mann. Jeho Nelítostný souboj (1995) nebo Collateral (2004) zná dobře každý noirový fanoušek.
Fakt, jak moc se film noir dostal do mainstreamu, dokazuje i úspěch retro-noiru L. A. - Přísně tajné (1997) Curtise Hansona. Film získal dva Oscary a zabodoval jak u diváků, tak u kritiků.

Filmem post noir debutovali i mnozí další tvůrci. Sourozenci Wachovští jsou jedněmi z nich. Jejich Past (1997) je typický neo-noir s netypickými hlavními postavami – ženami, které tvoří pár. I kultovní trilogie Matrix nese noirové atributy. V tomto případě jde ale o méně proslulý tech-noir. Brilantní příklad svého druhu.

Jeden z neoceňovanějších a nejpopulárnějších režisérů nové dekády,

Christopher Nolan, taky začínal na neo-noirovém žánru. Ať už jde o Pronásledování (1998), Memento (2000) či Insomnii (2002). Pro filmy noir i Nolana je příznačné nelineární vyprávění a jeho dekonstrukce jako taková. Není divu, že Nolan k tomuto žánru tolik tíhne, vzhledem k jeho odporu k linearitě.

Film post noir má ještě jednu „podkategorii“, která není tolik využívaná, zato je velmi fascinující, i když zní trochu směšně – teen noir. Příklady by se hledaly hůře, ale asi tím nejlepším je Zmizení (2005) Riana Johnsona. Jde o neo-noir par excellence zasazený do prostředí střední školy, kde pučí obchod s drogami. Postavy dokonce i mluví žargonem americké drsné školy čtyřicátých let, což je u moderních středoškoláků bizarní, groteskní a přesto geniální.

Pravděpodobně nejúspěšnějším filmem neo-noir posledního desetiletí je Sin City - město hříchu (2005). Robert Rodriguez jej natočil podle kultovních komiksových knih Franka Millera. Jde o jeden z prvních filmů vytvořených výhradně na digitální materiál. Film noir evokuje černobílý materiál (s občasnými barevnými leitmotivy – rty, oči, krev aj.), a stejně tak děj, plný korupce, násilí a braní spravedlnosti do vlastních rukou. Lze tady najít všechny prvky filmu noir, včetně špatného počasí a hry stínů a světel. Oproti klasickým snímkům je film násilnější a naturalističtější. Letos vzniklo pokračování, Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil, jež jde 4. září do českých kin.

Podobně jako Sin City i Dějiny násilí (2005) Davida Cronenberga vychází z komiksové předlohy. Napohled obyčejný otec od rodiny a majitel restaurace na malém městečku musí čelit své minulosti plné krve a násilí. Village Voice Film Poll ho vyhlásil nejlepším snímkem roku 2005.

Brian De Palma se pro změnu inspiroval literární předlohou Jamese Ellroye

Černá Dahlia, kterou převedl na plátno v roce 2006. Zápletka staví na záhadném, nikdy nevyřešeném případu brutální vraždy mladé hollywoodské herečky Elizabeth Short (přezdívané Černá Dahlia) z roku 1947. Tato záhada je stále oblíbeným tématem pro literaturu i kinematografii. Mimochodem, případ Černé Dahlie patří k nejstarším nevyřešeným zločinům v dějinách Los Angeles.

Dalším příkladem může být Prokletý ostrov (2010). Zde Scorsese kombinuje prvky noiru i horroru. Tyto žánry ovlivnili i vizuální stránku, která je velmi temná a ponurá. Zápletka evidentně vychází z legendárního Kabinetu doktora Kaligariho (1920). Navíc tento film dal vznik německému expressionismu a poté ovlivnil film noir. Svět kinematografie tak trochu připomíná soběstačný bludný kruh.

Jedním z nejpříkladnějších filmů neo-noir posledních let je bezesporu Drive (2011) původem dánského režiséra Nicholase Windinga Refna. Snímek má všechny atributy filmu noir a přece působí svěžím dojmem. Drive měl veliký úspěch jak u diváků, tak u kritiků. Refn získal Cenu za nejlepší režii na Festivalu v Cannes a je považován za jednoho z nejnadanějších mladých režisérů současnosti.

S vervou, ale ne již takovým úspěchem, se do neo-noiru pustil i britský potížista Danny Boyle. Trans (2013) obsahuje snad všechny zápletky, které kdy byly ve filmu noir použité, čímž dochází k poněkud nešťastným způsobem překombinované směsici. Ale pro fanoušky umění a Jamese McAvoye film bude mít své kouzlo. Pokud by vás ale lákal herecky výraznější a démoničtější McAvoy, podívejte se na Sviňáka (2013). Se svým psychotickým antagonistou, korupcí a ponurou, modravou atmosférou jde o neokoukaný neo-noir a skvělou černou komedii zároveň.