Jan Hřebejk: "Skriptka se v noci kvůli dialogům mezi prostitutkou Romi a jejím pasákem Franzem budila hrůzou"
Podle producenta Čestmíra Kopeckého jste filmovou adaptaci divadelní inscenace Odpad, město, smrt inicioval vy. Jak k tomu došlo?
Ivan Acher, hudební skladatel spojený s Divadlem Komedie v době, kdy tam působilo Pražské komorní divadlo, má „boudu“ na Vltavě vedle mě. Když jsem se s ním o Komedii bavil, zjistil jsem, že jsem tomu tempu, v jakém tam Dušan Pařízek s Davidem Jařabem hry inscenovali, skutečně nestačil. Když se přiblížil konec toho divadla, rozhodl jsem se, že tam uvidím všechno, co stihnu. Představení Odpad, město, smrt jsem viděl někdy v březnu nebo dubnu; a autor textu R. W. Fassbinder je můj zamilovaný režisér. Byl jsem z té inscenace nadšený, to divadlo mělo před sebou sotva pár měsíců života... S nápadem natočit to jako film jsem oslovil Čestmíra Kopeckého, který v sobě má velkou akceschopnost, ten věc akceleroval a Dušan Pařízek bleskově vyřídil autorská práva na Fassbinderův text.
Divadelní inscenaci jste adaptoval už ve filmu Zítra se bude..., tam šlo ale o „pouhý“ záznam. Odpad město smrt je o hodně filmovější.
Hledali jsme filmový klíč, jak udělat filmové představení hry, kde prvních 35 minut představují monology. Dušan byl velkorysý, vyšel nám vstříc, uvědomoval si, že filmové médium nám neumožňuje něco tak unikátního, jako byla interakce mezi herci Divadla Komedie a jeho věrnými diváky. Zároveň jsme ale řadu divadelních stylizací zachovali: třeba úvodní a závěrečnou scénu Romi, nebo to, jak jsme pracovali s palácem Lucerna, kde jsme natáčeli. Snažili jsme se divadelní poetiku a energii přenést do filmu tak, abychom o ni nepřišli, ale aby to zároveň nebyl „jen“ záznam divadla.
Film Odpad město smrt prostory pražského paláce Lucerna využívá opravdu novátorsky. Jak k tomu došlo?
Na Lucerně jsme se shodli s Čestmírem i Dušanem. Ve filmu „hraje“ na mnoha rovinách: jako genius loci, krásná architektura, dekadence, ale i na symbolické úrovni prostřednictvím toho, kdo ji postavil, komu patřila, jakou dobu reprezentuje a v jakém stavu je teď... Pak také byla velkou výzvou pro kameramany.
Pod kamerou jsou podepsaní Martin Štrba a Lukáš Milota. Jak jste si je vybral?
Kameramani, se kterými spolupracuju dlouhodobě, Jan Malíř a Martin Šácha, tenhle projekt točit nechtěli – z důvodů, které jsem respektoval. Zároveň jsem hledal kameramana pro svůj film Líbánky, který se točil v září; oslovil jsem Martina Štrbu. Taky jsem v tom období viděl film Příliš mladá noc režiséra Olmo Omerzua, kde mě nesmírně zaujala kamera Lukáše Miloty. Spojení těch dvou se ukázalo jako velmi dobré. Štrbovy zkušenosti a mistrovství jsou mimo diskuzi; a když jsou lidi tak dobří jako on, nečiní jim problém poznat talent kolegy a otevřít se skoro rovnocenné spolupráci.
Jak fungovala režijní spolupráce mezi vámi a Dušanem Pařízkem?
Už od začátku měl můj velký obdiv: za svou práci, za to, jak deset let Komedii řídil, za to, jak si tam vychoval herce. Velkou část práce udělal už jen tím, že inscenaci Odpad, město, smrt zrežíroval. Před natáčením jsme se na nějakých věcech dohodli, pak natáčení do značné míry opustil, možná nejdůležitější roli pak měl v tom, že se stal určitým mým oponentem nebo analytikem ve fázi sestřihu. Měl řadu připomínek, které byly velmi podnětné.
Hra měla 105 minut, film 70. Co hlavně vypadlo?
Hlavně úvodní monology, ty v divadle fungují úplně jinak než ve filmu, tím spíš v divadle, které si vychovalo publikum, které s herci dýchá. Pak jsme taky museli vypustit jednu další scénu, tomu říkám vynucená chyba: točilo se ve dne, venku bylo hezky, v pasáži Lucerna to najednou vypadalo idylicky, vybočilo to z daného konceptu.
Měnil se text, který zůstal? Nebo jeho vyznění?
Textu jsem se hodně držel. Pařízek zásadně upravil Fassbinderův text, hodně do něj přidal ze sebe, to bych chtěl vyzdvihnout. Málokterý český hraný film má politický názor, Pařízkovo Divadlo Komedie jednoznačný politický postoj mělo. V tom textu se mluví drsně, koneckonců hlavní postavy jsou prostitutka, pasák, alkoholik atd., ale ten jazyk je zároveň velmi básnický. Třeba ty dialogy mezi prostitutkou Romi a jejím pasákem Franzem: jsou odporné, skriptka říkala, že se v noci kvůli nim budí hrůzou, ale zároveň mají velikou literární hodnotu. Kolegovi Radimu Špačkovi, který zachytil dvanáct inscenací Divadla Komedie, připadal duch tohohle textu příliš levičácký, ale u mě to bylo v pořádku; nejsem tak vyhraněný, neberu to tak politicky. Možná jsem vyznění nakonec i trochu zjemnil. Radim inscenace zaznamenal pro budoucnost tak, jak byly, já jsem si dal za úkol zachytit svůj hlavní pocit z toho představení: aby někdo po letech cítil tu energii a pochopil, o co Pařízkovi a jeho týmu šlo. A na to jsou potřeba jiné prostředky, než divadelní.