Gabriela Míčová: „Soška Českého lva mě překvapila. Nečekala jsem to.“

Já jsem hlavně ráda, že Honza Hřebejk měl tak skvělý nápad a rozhodl se, že inscenaci Dušana Pařízka Odpad, město, smrt převede na filmové plátno. To, že se podařilo Čestmíru Kopeckému ve velmi krátké době zajistit potřebné finanční prostředky na vznik filmu, a to, že film bude mít tolik nominací na Českých lvech a Cenách kritiky, snad nikoho ani nenapadlo. Že jsem dostala cenu Českého lva i Cenu české filmové kritiky, bylo pak milé překvapení. Nečekala jsem to.

Zatím ne. Čekají mě teď realizace projektů, které byly rozjednány ještě před tím.

Divadelní představení je kontinuální. U filmu to tak není. Výhodou bylo, že jsme všichni své postavy a situace dobře znali z divadla. Bylo proto snažší film natočit v poměrně krátké době. Točili jsme, tuším, čtrnáct dnů. Natáčení probíhalo v červenci, tak, aby se to ještě stihlo s koncem Divadla Komedie. Každý večer jsme měli derniéry a přes den točili. Bylo to intenzivní období. Moc hezký.

Honza k nám do divadla chodil docela často, ale před natáčením jsme se neznali. Musím říct, že mě samotnou překvapilo jak rychle jsme si během natáčení sedli. Vznikla z toho hezká spolupráce.

V kabelce jsem měla vysílačku, přes ni jsem dostávala režijní pokyny. Celý štáb stál v polovině Václaváku. Pohybovala jsem se v autentickém prostředí noční Prahy. Nikdo v bezprostřední blízkosti nevěděl, že se něco točí. Na ulici byli zájemci o moje služby a taxikáři, kterým vadilo, že se pohybuju v jejich teritoriu, že jsem tam nějaká nová. Působila jsem asi dost přesvědčivě. Vznikaly zajímavé situace. Napínavé, ale dobře to dopadlo.

Díky natáčení jsem vůbec zjistila, že tam takové prostory jsou, protože normálně se do nich člověk nedostane. Všichni jsme byli unešeni z toho, co takový vnitroblok skrývá. Navíc na těch terasách byla cítit atmosféra třicátých let. Věděli jsme, že se v nich tenkrát konaly popremiérové mejdany. Mělo to něco do sebe.

Jak se připravit na sebevraždu? Jak hrát sebevraždu? Drželi jsme se divadelního představení. I Honza (Hřebejk) chtěl ve filmu zachovat jeho atmosféru.

Viděla jsem pár jeho filmů; některé se mi líbily víc, některé méně. Na divadle jsme s Davidem Jařabem dělali i Hořké slzy Petry von Kantové (1972). Zabývala jsem se jím do té míry, do jaké to bylo nutné kvůli práci. Ale nemůžu říct, že by byl mým oblíbeným režisérem nebo nějakou srdcovou záležitostí. Samozřejmě, byl výrazný v kinematografii, což se mu nedá odepřít. Poměr kvalita a kvantita, tak to by mu mohl leckterý z režisérů závidět. Jeho filmy jsou kvalitní a zásadní. Co se týče scénářů, tak to jistě ve své době byly odvážné a kontroverzní názory na společnost.
 
Vy jste začínala jako zdravotní sestra. Potom jste teprve přešla na divadlo...

Každý jsme musel něco vystudovat, někdo šel rovnou na konzervatoř, někdo na gympl. Já šla předtím, než jsem šla na DAMU, na zdrávku. Než jsem se dostala na akademii, tak jsem rok pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra.

Do jisté míry důležitá, zásadní. Když se v osmnácti letech octnete na oddělení, kde jsou i onkologicky nemocní pacienti a setkáte se se smrtí, není jednoduché se s tím v tak mladém věku vypořádat.

Je zaznamenáno dvanáct inscenací. Odpad město smrt je tam taky. Musím říct, že mám velkou radost, že se to všechno na poslední chvíli podařilo zakonzervovat. Dokonce se Radimovi podařilo natočit i dokument o Divadle Komedie. Všechno by měla odvysílat Česká televize.

Ráda za role? Ty role si spíš hledají mne. Musím stále vzpomínat na Divadlo Komedie, kde byla velmi jasná a dobře připravená dramaturgie na každou sezónu. Inscenace tam byly vybírané tak, aby role sedly na naše hráče. A my jich tam měli opravdu spousty. Měli jsme fakt štěstí.