Ray Bradbury, jehož mnohé romány a povídky byly zfilmovány (např. výše zmíněných 451Fahrenheita / 1966), se narodil v roce 1920 a patřil po boku A. C. Clarka, Isaaca Asimova a Phillipa K. Dicka k de facto "zakládajícím" autorům novodobé science fiction. Ze čtyř velkých jmen byl ale nejblíže Dickovi, neboť jeho sci-fi se zabývala spíše extrapolací socálních a psychologických problémů do vědecky pokročilé společnosti než technologickým rozborem jako takovým. Vyplývalo to i z toho, že Bradbury byl spíše fantastou než vědcem, neuměl řídit auto, létat se bál a dle svých slov si ani nevyměnil žárovku.
Bradbury, který byl mimo jiné i nadšeným obdivovatelem filmu (ke svým 91. narozeninám dokonce dostal nabídku ke zfilmování své autobiografie Pampeliškové víno, což označil za "nejkrásnější dárek na světě"), byl až do své smrti velmi aktivní, a snažil se prosazovat myšlenky, předkládané jeho knihami, jako byly solidarita, ohleduplnost a zdravá skepse k přejímaným dogmatům.
Celou svou inspiraci dle svých slov čerpal z ranného dětství. Ve spisovatelských kuloárech byl proto, někdy s obdivem, někdy s posměškem, vnímán jako "věčné dítě".
Bradbury nebyl ale jen autorem sci-fi. Rozvinul také intertextuální reinterpretace klasických děl (např. Kubla Khan), náboženství nebo zcela "nevědeckou fantasy".
Zajímavým detailem je, že má Bradbury svou hvězdu i na hollywoodském chodníku slávy.
Přestože se dožil požehnaného věku, s autorem, který si po vzoru svých děl přál, aby byly jeho ostatky umístěny na Mars, se těžce loučí všichni fanoušci science fiction i kvalitní literatury obecně.