Václav Havel. Nenápadný, skromný, velmi chytrý, obrovsky charismatický

Přiznám se, že jsem tehdy brzy přestal poslouchat ostatní a sledoval jen jeho. Názory producentů, režisérů, scenáristů jsem znal, on mě ale doslova fascinoval, tou skromností, tou nenápadností, tím obrovským charismatem, které z něj sálalo. Když byl nakonec vyzván, aby také promluvil a třeba i nějak shrnul to, co slyšel, s plachostí jemu vlastní a navenek až komickou odmítl. Řekl jen pár zdvořilostních vět s tím, že přítomné pozval především pro to, aby se sám něco dozvěděl.

Později jsme se už nikdy tak blízko k sobě nedostali. Vždycky se na něj stály fronty a já v nich nechtěl stepovat už proto, že jeho zdraví vždycky bylo takové, jaké bylo. Někdy mi to až připomínalo štvanici, jakoby si z něj každý chtěl něco utrhnout, přisvojit či vyloženě ukrást.

Na to, jak málo jsme se v životě viděli, mě ale ovlivnil víc než dost. Právě díky němu jsem zjistil, že mlčením se člověk dozví víc než povídáním.

Jakkoliv mě jeho filmové Odcházení, přiznávám, příliš nenadchlo, v jednom jsem mu ten film opravdu přál. Dovolil mu přestat být konečně institucí a být znovu člověkem, hračičkou, pozorovatelem, pokušitelem, dítětem s nezaujatýma a o to zvědavějšíma očima. Je moc dobře, že si svůj velký sen - natočit film - splnil. A je velká škoda, že nezačal točit dřív. Moc by mě zajímalo, kam a jak by se jako filmař vyvinul.