Jaroslav Rudiš: "Odsunem jsme si sami ublížili!"

Na začátku je příběh mého dědečka Aloise Rudiše, který pracoval na dráze jako výhybkář. Před 2. světovou válkou sloužil v pohraničí ve stanici Zákupy u České Lípy a po válce, kterou prožil na jednom nádraží v Českém ráji, se tam zase vrátil. Na dráze zažil všechny dramatické kotrmelce doby: nástup nacistů, útěk před ordnery posledním vlakem do českého vnitrozemí, okupaci, partyzány, konec války, odsun Němců. Chtěl jsem o něm napsat svůj druhý román. Představoval jsem si chlapíka na malé stanici, jemuž v představách nádražím projíždějí vlaky s nákladem traumat a dějin minulého století. Je toho na něco moc, do hlavy se mu valí mlha, v níž se ztrácí. A on se z toho nakonec zblázní.

Námět se líbil Jaromírovi 99, výtvarníkovi a zpěvákovi kapely Priessnitz. Bydleli jsme tenkrát v Praze na Žižkově kousek od sebe a chodili na pivo do hospody U vystřelenýho oka. Bylo to na podzim 2002 a za zdí tenkrát ještě každé tři minuty duněly vlaky, teď je tam cyklostezka a vlaky jezdí tunelem. Pracoval jsem jako hudební novinář a několikrát psal i o kapele Priessnitz, kterou mám hodně rád, protože se do nich obtiskuje ten divoký kraj, odkud pocházejí - Jesenicko. Jaromír si přečetl můj první román Nebe pod Berlínem a líbil se mu, nejvíc ti duchové bloudící metrem. To Jaromír přišel s nápadem vyprávět Nebelův příběh jako comics. A přinesl spoustu svých historek a taky postav, které jsme do děje zapracovali. A on dal taky Nebelovi tvář. A kus sebe. Je to náš společný příběh, nejde to nějak oddělit.

Literární část je určitě psaná pod vlivem Bohumila Hrabala nebo Jaroslava Haška, o ně já pořád zakopávám. Jsou to chrlivé vzpomínky a historky, z nichž postupně roste celý příběh. Nebel je v komiksu hodně užvaněný. Možná až nesnesitelně. I kecání je jakoby obrana před těmi halucinacemi, které jej pronásledují.

Byl to nápad producenta Pavla Strnada a jeho velká odvaha. Přečetl si komiks, příběh ho oslovil a zavolal nám. S Jaromírem máme velmi rádi filmy, za kterými Negativ stojí, takže jsme neváhali. Ale netušili jsme, jak dlouhá a pracná ta cesta k filmu nakonec bude. Prožili jsme s ním pět let. Chtěli jsme, aby byl co nejblíže comicsu, nápad s hraným filmem jsme hned zavrhli. A myslím, že se to povedlo, že ten comics je z plátna cítit, má to úžasnou atmosféru, což je zásluha hlavně režiséra Tomáše Luňáka, Jaromíra 99 a velké party českých, německých a slovenských animátorů.

S Jaromírem 99 jsme napsali asi sedmnáct verzí scénáře. Třikrát jsme začínali úplně od nuly, jen s otevřeným komiksem na stole. Dlouho jsme hledali klíč, jakým Nebela do filmu převést. Nebylo to lehké. Comics má přes tři sta stránek, ale je spíše nedramatický, Nebel je v něm pozorovatel dění kolem sebe, propadá se ve svých halucinacích zpátky do minulosti, která ho pronásleduje. Ve filmu je to, myslím, větší hrdina. To základní ale zůstává. Utkává se se stíny minulosti, potkává se s temnou postavou zvanou Němý, který je jakýmsi mstitelem starých křivd. Padá na hubu. Dospívá. Zamiluje se.

To přišlo hned na začátku - nikoho jiného jsme si prostě neuměli představit. V comicsu je Nebel užvaněný, ale tohle k panu Krobotovi nejde, působilo by to nepřirozeně. Celý scénář jsme spolu procházeli a dialogy seškrtali na úplné minimum. Co ale Nebel řekne, to sedí. A Miroslav Krobot dal myslím celému filmu zvláštní, místy až westernové tempo a napětí.

Já na něj hrdý určitě jsem... Líbí se mi jeho skromnost a obyčejnost. A co je zač? Myslím, že to naznačuje už jeho jméno. Alois je klasické, čistě středoevropské jméno, které se dává či spíš dávalo v Rakousku, na Slovensku, v Bavorsku a u nás. Zní lehce zaprášeně a zpomaleně, tak trochu jako z dob monarchie, kdy nakonec vznikla většina našich železničních tratí. Příjmení Nebel znamená česky mlha, ale když to přečtete odzadu, dostanete slovo das Leben, tedy život. A o tom myslím náš příběh vypráví: o životě, který se občas ztrácí v mlze, a my nevíme, kudy jít. A o nevyřešených traumatech a křivdách, které jsou v mlze a minulosti schované a pořád na nás útočí.
Právě s tím se Nebel musí utkat. Ale nejen s tím. Alois v sobě má jistou omšelou noblesu, je hrdý na svoji uniformu ČSD a na to, že někam patří. A když o tohle po převratu v roce 1989 přijde, zhroutí se mu svět. Je bez práce, musí se postavit zpátky na nohy, musí se vydat na cestu a taky musí dospět a najít si ženskou. A najde ji, to můžu prozradit. Alois je skvělý, jen trochu smutný a samotářský chlap. A Květa je myslím taky skvělá ženská do nepohody, jakých je dneska málo. Kdo má kliku, potká za život jednu. Kdo má smůlu, nepotká žádnou. A Nebel má tu kliku, ale i o Květu se musí porvat. Nic prostě není zadarmo.

Bílých Potoků najdete v pohraničí hned několik. Nám se hlavně líbí to jméno, má v sobě poezii a kus přírody. Mimochodem, zobrazení krajiny a přírody jak v comicsu, tak ve filmu pro mě osobně patří k těm nejsilnějším místům. V comicsu nás inspirovala horská trať z Hanušovic do Jeseníku, jedna z nejhezčích u nás. Říká se jí Slezský Semmering a v jízdním řádu ji nyní najdete pod číslem 292. A konkrétně nás inspirovala stanice Horní Lipová, která je ztracená v lesích, a když nejede vlak, je tam takové ticho, že to s vámi pohne. To je náš Bílý Potok. Tady slouží Nebel, ten nenápadný, obyčejný chlapík, samotář, který před lidmi dává přednost jízdním řádům. V nich je totiž všechno pořád stejně, protože vlaky tak u nás na lokálkách prostě jezdí, pořád stejně rychle, nebo stejně pomalu, záleží na úhlu pohledu a hlavně na vnímání času. Ta čísla ho uklidňují, utíká k nim před chaosem světa kolem a před tím, co se mu odehrává v hlavě a představách. Film se ale natáčel v Malé Morávce na druhé straně Jeseníků. Ta trať už je zrušená a my ji ještě na chvíli oživili.

Samozřejmě musíme odsun, jak se tomu říká v Česku, a vyhnání, jak se tomu říká v Německu, vnímat v kontextu doby. Ta válka byla děsivá. Osobně ale nejsem zastáncem kolektivní viny a myslím, že odsunem jsme si sami trochu ublížili. Čeští Němci, stejně jako Židé, které nacisté zavraždili, nám tady prostě chybí. Celá bohatost české kultury vznikla podle mě nejen vzájemným prolínáním, ale i soutěživostí Čechů, Němců a Židů a to je nyní pryč, zůstalo nám tu jakési bezčasí, prázdnota, která se jen pomalu zaplňuje.
Navíc nám tu zbylo také to rozbité a chudé pohraničí, které se z odsunu stále nevzpamatovalo, protože tam prostě dlouho chyběli lidé, kteří k těm místům mají nějaký vztah. To se mění výrazně až nyní, s tou současnou generací. Osobně mě ale právě tahle rozbitost, hrubost a tvrdost i něčím přitahuje. Na Jesenicku nebo Liberecku, odkud pocházím, pořád zakopáváte o minulost a nacházíte nějaká dramata. A taky ta krajina je myslím překrásná.

Záleží na tom, s kým si povídáte. Němci prošli velkou historickou lekcí a jsou hodně imunní vůči všem možným ismům včetně nacionalismu a dost možná to budou oni, kdo budou Evropu zachraňovat před novými konflikty. Sudetští Němci na mnohé mé německé kamarády působí jako něco z minulosti, z pravěku. Strach z Němců dnes znamená jen nedostatek našeho sebevědomí a taky porozumění. Jistě je mezi Sudeťáky i pár bývalých nacistů, ale já osobně jsem nikdy žádné takové nepotkal. Setkal jsem se spíše s lidmi, kteří se cítí být s jejich rodnou zemí pořád spojeni neviditelnou pupeční šňůrou. Rádi se sem vracejí. Zajímají se o ni. A také jejich potomci.

Přesuny lidí, jejich vyhánění, ty kotrmelce, přemalovávání historie, to je srozumitelné všude. A navíc, náš film je sice temný western, ale zároveň také příběh o pozdním dospívání a také o lásce. A to je určitě silné a srozumitelné téma. Stejně tak má náš comics a film silný sociální rozměr. Odehrává se v době převratu, mezi podzimem 1989 a jarem 1990, Nebel přichází o práci, o všechny jistoty a musí se najednou o sebe postarat. A tohle zažila či zažívá spousta lidí nejen u nás.