Jaroslav Plesl: „Nechtěl bych nic obelhat.“

Třetí natáčecí den. Na jihočeské Mirotice padá soumrak, osvětlovači chystají natáčení v jednom z bytů přízemního paneláčku a na plac přijíždí z nedalekého penzionu i představitel hlavní mužské role Jaroslav Plesl, který měl odpoledne volno. V cateringu si dal zelňačku a stejně pomalu, jako jedl, i povídal. Nad každým slovem přemýšlel. Chtěl být maximálně upřímný a pravdivý stejně jako v roli, kterou dostal za úkol zahrát. A přitom si občas zanadával na svoji chronickou insomnii, která mu nedovoluje spát, když to nejvíc potřebuje. Snad trochu té podvečerní nálady a radosti skryté ve smutných slovech padne i na vás...

Se mu to nějak líbilo. Bohdan úplně původně chtěl, abych měl jenom strniště. Jakože budu takovej chlapík, co kašle na to, jak vypadá. Potom mě ale znovu viděl v Mužích v říji a do těch vousů se úplně zamiloval. Chvíli to vypadalo, že je budeme jen lepit, ale dneska jsem rád, že jsme si je nechal opravdu narůst. Dost se točí ve velkých detailech a nalepovací vousy by šly poznat. A proč vousy? Protože Fogi je tak trochu divous.

To taky. Je hodně mladý v tom, jak uvažuje, jak přistupuje ke vztahům i ke světu. Kamarádí s kamarádama svého syna. Rozumí mu. Chápe jeho průšvihy. Dovede pochopit, co asi prožívá. Myslím, že Véna jde Fogiho cestou.

Na jedné straně by chtěl, aby jeho rodina fungovala, na straně druhé tuší, že až tak dobře nefunguje. Skřípe to hlavně směrem k Janě, se kterou žije a kterou hraje Anča (Geislerová – pozn. aut.). Vyhodí ho z práce, protože je hulič. Fogi není vyloženě rebel, jen ho prostě systém a řád trochu iritují.

Já scénáře vnímám spíš intuitivně. Buď je čtu na několikrát a nemohu se jimi prokousat, nebo je zhltnu najednou. A v tomhle případě jsem to doslova přelítnul. Už ta první verze, kterou mi dal Bohdan ke čtení, mě dojímala! Já občas u scénářů něco domýšlím, upravuju, ale v tomhle případě jsem si říkal: „Škoda každý věty, kterou bys měnil.“ Od Bohdana je to neuvěřitelně napsané. Je to lidské a skutečné. Netváří se to jako sonda nebo psychologická analýza, je to komorní a malé, ale všechno tam je. Není třeba nic domýšlet, jen je potřeba vycházet ze sebe a hloubku  charakteru nějak uchopit.

V tom, abych hrál pravdu.  Abych byl autentický. V tomhle filmu není místo pro stylizaci, které se občas držím a která má ostatně v českém filmu určitou tradici. Začalo to těma vousama a opravdový musí být nejen ty vousy, ale i všechno ostatní. Jsou tam hodně těžké scény, emočně vypjaté. Nechci je obelhat. Snadné to nebude.

Spíš jen taková sezení s Bohdanem. Byl jsem za ním asi patnáctkrát, protože Bohdan nás pořád všechny socializuje. (smích) Byl jsem u něj s Ančou, sám, Bohdan u mě, společně s Bohdanem u Karla Rodena, se kterým jsem se předtím vůbec neznal... Pořád se o tom bavíme a něco jsme i zkusili, protože jsme potřebovali najít mého syna, což je patnáctiletý kluk, takže jsme u Bohdana zkoušeli i některé scény z filmu. Byli tam kluci z konzervatoře a pak se tam objevil  Marek (Šácha – pozn. aut.), kluk z prváku na učňáku pro automechaniky, absolutně nedotčený jakoukoliv hereckou školou a byl jako břitva. Byl tak pravdivý, až jsem se toho leknul. Jsem si říkal, že je až nebezpečný, jak je autentický. Snad v sobě podobnou autenticitu najdu i já.

Takhle to mám na začátku každého filmu. Jsou to obavy z vlastní neschopnosti. Nejsem herec, který má dopředu všechno dokonale promyšlené a který ti z rukávu sype, co a jak bude a nebude. Spíš se snažím dívat, mapovat, pochopit. Navíc tady se nedělaj kopry (kontrolní projekce právě natočeného záběru – pozn. aut.), ze kterých já osobně hodně vycházím. Zatím nevím, fakt nevím, ale řídím se Bohdanem, odevzdal jsem se do jeho rukou a spolehám na něj. A taky na nějakou svoji intuici. Snad jdeme správným směrem. Strašně nerad bych, aby Bohdan ve střižně zjistil, že jsme se nějak minuli.

Jo, jednoho takového znám.

Tvého jmenovce. (smích)

Robert to taky nemá rád. Říká, že film je viděný jeho optikou a ne optikou herců. On se dost často ani nedívá na monitor, dívá se rovnou na nás. Říká, že buď to tam je, nebo není. V tomhle jsou si s Bohdanem hodně podobní.

Ale já tu jsem šťastnej! Ono to tak asi nevypadá, ale to je daný tím, že jsem insomnik a vůbec nespím. Jinak ale dělám práci, která mě vzrušuje. Tohle je přesně to, co od herectví a filmu očekávám – jemná, cizelérská práce s duší, s emocí. Hrozně se na ni těším. Ale taky mám obavu, abych to všechno naplnil.

S Ančou jsme kamarádi přes deset let. Jsme sousedi, bydlíme od sebe asi dvacet minut chůze, takže k nim někdy chodím na obědy. Před kamerou jsme se poprvé potkali právě u Sedláčka v Největším z Čechů.

Tady ten prostor máme mnohem větší. Mám pocit, že na sebe hodně slyšíme, že si nemusíme věci moc vysvětlovat, dá se s ní mluvit bez obav nebo nějakého předstírání, protože mě zná a přesně ví, kdy se začínám blokovat a kdy mám nějaký problém. A já to zas poznám na ní. Aňa je parťák a skvělý člověk.

Karel je persona, osobnost.

Já jsem se ho taky bál. Je velkej, má ostrý rysy. Když jsme měli první fotografování, tak jsem mu říkal: „Já se tě stydím.“ A on na to: „Já se tě stydím taky, ale dělám že ne.“ Karel je podle mě velmi křehký, zranitelný,  introvertní člověk, což já jsem vlastně taky. A hlavně máme společnou lásku k historii a památkám. On má zámek ve Skrýšově a já bych taky jednou chtěl mít zámek, takže to je naše společné téma, o kterém si rádi povídáme.

Ukazoval. Prolezli jsme to u něj všechno. Až tam pojedu znova, tak si vezmu spacák a přespím přímo v zámku. Karel má ještě jednu zásadní vlastnost a sice smysl pro humor. Podle mě ty nejvážnější a nejpravdivější filmy můžou natočit jen lidi, kteří mají smysl pro humor, lidi, který mají nadhled a nesklouzávají k trapnosti a nějakému umělému patetickému prožívání.

Karel je znamenitý chlapík, ale to nejtěžší máme zatím před sebou, tak snad se to nějak neposere.

Bohdan je... Jak to nazvat? Hodně emotivní. Ale opravdu hodně. Ještě pořád si na něj zvykám.

To si nedovedu představit, protože já si tyhle věci na sebe hodně vztahuju. Já potřebuju být v naprostým klidu. Jakmile vidím, že se nedaří nebo že je režisér vzteklej, tak jdu úplně do prdele. Mně to říkala i Mirka, jeho žena, takže doufám, že si tu pohodu udrží, protože na mě se stačí blbě podívat a chci jít domů.

Jinak Bohdan jurodivej je, to je slovo, který ho přesně vystihuje. Zatím je ale jurodivej v tom nejlepším slova smyslu. Neumím si představit, že by začal vyvádět, ale třeba to přijde.