V taxíku s nájemným vrahem. Collateral je stále vrcholem moderního thrilleru i Toma Cruise

Ačkoliv si dnes Collateral autorsky spojujeme především s režisérem Michaelem Mannem, jde mnohem víc o dítě mladého scenáristy Stuarta Beattieho. S námětem přišel už ve svých sedmnácti letech, když se vezl taxíkem a napadlo ho, jak cool by bylo, kdyby na zadním sedadle místo něj seděl psychopatický vrah a řidič si s ním musel nějak poradit. Kdo mohl tušit, že trochu střelený nápad poplatný mysli teenagera dopadne jako ikonický thriller, u nějž se jednou sejde filmařská smetánka.

Proto mimochodem nemá smysl podrobovat vždy filmy realistické kritice. Během let se nashromáždila řada lidí, kteří si stěžovali, že námět Collateralu je zcela nepřesvědčivý. Vždyť profesionální nájemný vrah by k sérii pěti zakázek během jediné noci jistě nezvolil jako dopravní prostředek veřejné taxi, v němž by trochu terorizoval a trochu studoval nebohého řidiče. Když si ale uvědomíme, že celý snímek vznikl právě okolo tohoto nápadu, který autorovi prostě přišel zábavný, dojde nám, že někdy je chyba brát příběhy moc vážně a moc doslova.

Od prvotního vnuknutí trvalo dalších patnáct let, než Beattieho srdcový projekt spatřil světlo světa a jak to tak v Hollywoodu chodí, cesta k realizaci vůbec nebyla přímočará. Produkci dával do pohybu mimo jiné Frank Darabont, stojící za Vykoupením z věznice Shawshank a Zelenou mílí. Ten si vyhlédl do hlavní role Russella Crowea, jehož zájem o roli chladného zabijáka Vincenta přesvědčil studio rozsvítit konečně zelenou. Vystresovaného řidiče Maxe si měl zahrát Adam Sandler.

Oba herci i režisér nakonec z různých důvodů vycouvali, ne ale před tím, než Crowe zainteresoval režiséra Michaela Manna, s nímž měl dobrou zkušenost z placu Insidera. Místo Sandlera se jako náhradník brzy vyprofiloval Jamie Foxx, i když Beattie hodně lobboval za Roberta De Nira. Přišlo mu legrační obsadit ho opět do role Taxikáře, studio však trvalo na někom mladším. Toma Cruise oslovil a přesvědčil již osobně Mann.

Při pohledu na tyto variace herců je zřejmé, že v alternativních vesmírech existují velmi rozdílné, dost možná také skvělé Collateraly. Proč to ale riskovat, když verze, kterou jsme dostali my, patří mezi nejlepší thrillery nového století? Málokterý film tak skvěle zachytil atmosféru odcizení a nenaplnění moderního kosmopolitního života, aniž by ale uhnul k naivním popovým kontrakulturním heslům, která frčela v devadesátých letech.

V roce 2004, tedy po 11. září, vypuknutí války proti teroru a kontroverzní invazi Iráku, byly Spojené státy o řád unavenější a boj proti establishmentu už se nejevil jako zábavná jízda, která z vás udělá vyvoleného. Zůstalo vysílení lidí, kteří rezignovaně dělají, co se od nich čeká, a doufají, že systém, kterému nevěří, je přesto odmění. Právě tak vysíleným člověkem je i Max, jenž si hýčká své velké plány na rozjetí luxusní dopravní služby. Už dvanáct let svůj sen „dočasně“ odkládá. Nemá buď prostředky, nebo odvahu, nebo kombinaci obojího. Když si k němu přisedne Vincent a rozjede svou spanilou jízdu nočním L.A., stává se zároveň ďáblem na řidičově rameni, který nahlas formuluje jeho životní frustrace.

Vincent je svým zvráceným způsobem právě tím, čím by chtěl být i Max. Zdánlivě našel své naplnění prostřednictvím poskytování exkluzivních a profesionálních služeb. Své pochybné řemeslo často zasazuje do kontextu „zaměstnání“. S Maxem se baví o podmínkách a nárocích na zakázkového zabijáka, jako by se jednalo o jasně definovanou kariéru. Zmatený taxikář se ho v jednu chvíli dokonce ptá na jeho benefity, pojištění a důchodový plán. Vincent se prezentuje jako ten, kdo na pracovním trhu uspěl, klade se jako přímý protiklad zbabělého a neúspěšného Maxe. Rýpání do jeho kariérní nerozhodnosti je nakonec tím, co taxikáře donutí se vzepřít, a poslední konfrontace v metru je rámovaná Vincentovými výkřiky: „Tohle je moje živobytí! Já jsem tady odborník!“

Podle komentářů na různých databázích se zdá, že diváci, kteří Collateral nějakou dobu neviděli a rozpomínají se na něj zpětně, si uchovávají vzpomínku, že film vypráví o dvou mužích z velmi odlišného prostředí, kteří k sobě najdou cestu a přes praktickou nemožnost smíru opouští děj s určitým porozuměním a vzájemným respektem. I když by bylo přehnané říct, že je naprosto nemožné takovou interpretaci zvolit, jedná se o zveličení motivu, který je ve filmu přítomný v minimální míře. Vincent a Max zůstávají po celou dobu v ideovém konfliktu, který doopravdy opadne až v ten poslední okamžik, kdy už Vincent nemá důvod pokračovat. Musíme se vrátit k podobenství ďábla na rameni. Sice se najdou okamžiky, kdy Max s Vincentem souhlasí, jde ale o chvíle slabosti, které je třeba překonat. Až když je Vincent bezpečně zpacifikovaný, může přijít gesto smíření.

Vincent je trochu paralelou k Tyleru Durdenovi a zároveň trochu i jeho antitezí. Stejně jako on se prezentuje jako úspěšná alternativa protagonisty, stejně jako on se v tom plete. Stejně jako on pronáší vzletně znějící klišé o tom, že „jsme jen smítka prachu uprostřed nekonečného vesmíru“, což má legitimizovat jeho nezájem o cokoliv krom svého ega a úspěchu. Mann se ale mnohem lépe než David Fincher dokáže Vincentovi vzepřít.

Zatímco Klub rváčů má problém s tím, že Durdenově optice tak trochu propadá, Vincent opouští film sám, neúspěšný ve svém úkolu a poslední pohled na něj je plný smutku. Nezbývá než ho politovat. I když linka se záchranou prokurátorky svou nahodilostí hraničí s magickým realismem a působí trochu kostrbatě, rozhodnutí Maxe vložit veškerou energii do pomoci druhé osobě je nutným vzepřením všemu, co Vincent zastává. Takže ne, příběh není o tom, že se dva extrémy potkají někde uprostřed, ale spíš o překonání té části sebe sama, která představuje čisté sobectví a nezájem o svět.

Tom Cruise byl rozhodně skvělou volbou pro ztvárnění hyperkompetentního sociopatického vraha bez osobnosti. Na přelomu století se stále nacházel ve své „snaživé“ éře. Vstupoval do projektů největších žijících režisérů a s mírně zneklidňující urputností se nejprve od nich a pak prostřednictvím jich pokoušel získat validaci. Dlouho mu to nevycházelo, předně kvůli nánosům veřejného podivínství a skandálům spojeným se scientologickou sektou, jejímž je prominentním členem.

Dnes ho známe samozřejmě jako „poslední filmovou star“ a „zachránce Hollywoodu“, což je obraz, jaký kultivuje hlavně posledních 15 let. Uvědomil si, že nejlépe mu bude jako akční star, která předvádí kaskadérské kousky, jež fascinují jak technickou náročností, tak privilegovaností umožňující jejich realizaci. Vydobyl si respekt hlavně tím, jakou roli hraje pro filmový průmysl a kolik infrastruktury je díky němu v pohybu.

V době premiéry Collateralu byl však ještě pořád v módu: „Berte mě vážně! Berte mě proboha vás prosím umělecky vážně!“ A tahle křečovitá urputnost pod povrchem nedotknutelnosti k Vincentovi skvěle pasuje. Muže, který je přesně na hraně povrchního šarmu a absolutní nicoty. Na první pohled je působivý, skoro vzbuzuje závist, po chvíli vám na něm ale něco začne nesedět. Jedná se rozhodně o jeden z jeho vrcholných výkonů, stejně jako celý Collateral je jedním z vrcholných thrillerů nového století.

Collateral můžete zhlédnout například na službě SkyShowtime. Podívejte se na nejlepší filmy této platformy podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox