Pavel Melounek: Třicet let ve službách českého filmu

Tehdy jsem dělal s Petrem Dubeckým v Bratislavě festival, který se jmenoval Fórum mladého filmu. Z něho posléze vzešel současný bratislavský festival. Bylo to  v předvánočním období a my jsem tam v posledních letech před revolucí vždycky ocenili film, který měl velké problémy s distribucí. V roce 1986 to byl Džusový román, v roce 1987 Dům pro dva, v roce 1988 Pražská 5 a v roce 1989, to už bylo v době revoluce, jsme jezdili do archivu ministerstva vnitra a vytahovali filmy přímo z trezorů.

Co se týče tvorby, tak ta byla už od poloviny 80. let nejen pestrá ale na svou dobu i velmi odvážná a řekl bych kreativní. Vznikala celá řada výborných filmů a kinematografie jako celek se mi zdála výborně nastartovaná.

Byl jste velmi blízko vzniku film Zvířata ve městě, který měl velké problémy se svým vznikem. Proč? 

Jako redaktor Scény, tedy časopisu tehdejšího Svazu dramatických umělců, jsem se zúčastnil schvalovací projekce filmu a vím, že soudruhům z ústředního výboru komunistické strany se hrubě nelíbil. Říkali, že uráží jejich matku a vůbec kolem toho byla na konci roku 1988 hodně vzrušená diskuse. Nicméně ten film, snad že to bylo těsně před Vánoci, nakonec do distribuce přece jen pustili a já si pamatuji,  že Jirka Blažek, tehdejší vedoucí jedné z barrandovských dramaturgických skupin, kde se dělaly opravdu ty nejlepší filmy, byl tak rozradostněný, že jsme šli do Filmového klubu a on vykřikoval: "No a teď už můžeme natočit i ty Feničovy Zvláštní bytosti". Tehdy mobily ještě nebyly, tak jsem z pevné linky hned volal Feniče, který bydlel kousek od Filmového klubu a ten tam snad za tři vteřiny byl. Schválení Zvířat ve městě prostě pro nás všechny znamenalo ohromnou euforii.

Ironií osudu je, že Fero dodělal postsynchrony Zvláštních bytostí 17. listopadu 1989, film přišel do kin v březnu 1990, což už skoro nikoho nezajímalo.

Těch filmů, které měly podobnou smůlu, ale bylo víc.

Tak samozřejmě, protože najednou se smělo všechno, co se tolik let nesmělo. Cestovat na západ, začaly vycházet knížky, které předtím vyjít nesměly, televize otočila o sto osmdesát stupňů, Lidové noviny... V těch Lidovkách se najednou psalo o všem a natvrdo, takže nějaký odvážný nebo poloodvážný film nemohl nikoho na jaře 1990 zajímat.

Vy jste tehdy pracoval v Zemědělských novinách, jaká byla situace ohledně psaní? Mohl jste psát, co jste chtěl? 

Nejodvážnější těsně před revolucí byl deník Svobodné slovo, ale lidé, kteří tam tehdy psali, začínali v Zemědělských novinách. Vzpomínám si na rok 1980, v Košicích byl takový ten bilanční festival českých a slovenských filmů a ve stejný den vyšel článek v Rudém právu a Zemědělských novinách o filmu Panelstory. V Rudém právu Kliment napsal, že jde o největší obludnost roku, v Zemědělských novinách jsem já ještě jako student žurnalistiky napsal, že filmem roku je Panelstory Věry Chytilové. A prošlo to!

Ale musím přiznat, že když jsem napsal recenzi na Kalamitu, byl z toho strašnej průšvih. Byl jsem na vyhození. Po roce 1986, 1987 se to ale přece jen začalo měnit k lepšímu, a když jsem později potkal Václava Havla, říkal, že Scéna byla ve vězení jeho nejoblíbenější četba. Samizdatové Lidovky mu do basy samozřejmě nedali, tak prý četl Scénu, od začátku do konce, všechny články měl dokonale zmapované. To pro nás byla největší pocta.

Jak se díváte na úroveň současné filmové publicistiky?

Asi budu hodně skeptický, ale úroveň filmové kritiky šla a pořád jde dolů a dolů. Dřív byla Scéna, Film a doba, které šéfovala Eva Zaoralová... Dneska vlastně ani žádný filmový časopis není. Cinemu píší redaktoři z pornočasopisu, takže ta úroveň  tam šla prudce dolů.

Slušnou nebo velmi slušnou recenzi na film u nás momentálně dokáže napsat jen pár lidí. Internetové tlachání lidí, kteří ani neumějí česky, to je katastrofa, skutečná katastrofa. Schovávají se za nějaké nicky nebo cizí jména, kydají na sebe hnůj, řeší si vlastní mindráky, o jazykové úrovni ani nemluvím.

Byli podle vás čeští filmaři po listopadu 1989 připravení na to, co je čekalo?

Ne, absolutně netušili, co je čeká. Hlavně v generaci starších tvůrců převažovala naivní představa, že se vlastně nic nezmění, že Barrandov dál pojede, jak jel, jen oni si budou moct točit, co chtějí. Jenže to nešlo. Český film byl financován z distribuce, to byl takový okruh. Pokud chtěl někdo víc peněz, třeba Otakar Vávra na nějaký svůj epos, šel na ústřední výbor komunistické strany a tam mu k těm barrandovským šesti milionům přidali dalších osm

Podívejte se na ten Barrandov dneska, netočí nic, neinvestuje a stejně na tom není dobře a propouští. To nemohlo dopadnout dobře. Tam jde spíš o to, jesti privatizace byla udělaná dobře nebo ne. Vašek Marhoul, který měl spoustu dobrých předsevzetí a plánů, ztroskotal. Ztroskotal na vnější okázalosti, výstřelech z děla a podobných volovinách. Stabilizace Barrandova je v mých očích spjatá s ředitelováním Radka Dočekala, kterého na Barrandov přivedl Václav Marhoul. Takže Marhoulova zásluha je, že tam přitáhl tohoto manažera. Za jeho éry Barrandov fungoval nejlépe z těch posledních dvaceti let.

S odstupem let, podle vás - měl být Barrandov privatizovaný?

Já si pořád myslím, že privatizovaný měl být. Jinak by se zhroutil. Tam nebyla možnost ošetřit ho jako veřejnoprávní televizi, že by lidé platili nějaké koncesionářské poplatky  a tím pádem by se udržel. Naštěstí pro český film tu byla Česká televize a ta vzala, ačkoliv ze začátku, než jí to zákon nařídil, nemusela, český film pod ochranná křídla. Pomáhala nezávislé tvorbě, alternativnějším projektům...

Takže privatizace Barrandova určitě ano, ale je otázkou, jak to mělo být správně. Nápady Věry Chytilový ohledně Barrandova byly naprosto naivní.