Moc nadání pro jedinou práci. Nejslavnější herci, kteří režírovali sami sebe

Režisér Tance s vlky v 90. letech proslul neudržitelným megalomanstvím, ale za kameru se podle vlastních slov dvakrát nehrnul. Před svým oscarovým westernem z roku 1990 se tázal několika jiných filmařů a bral zřetel na to, že veřejnost projekt přirovnává k dřívějšímu velikášskému propadáku Nebeská brána. Webu Deadline prozradil, že oslovení režiséři vždy hodlali vypustit důležitou část filmu, tudíž se režisérských povinností musel chopit sám. Etablovanému herci z Neúplatných a Hřiště snů se tah vyplatil, ale k režii se vrací jen sporadicky. Uvědomuje si, jak je výroba filmu mentálně vyčerpávající a časově náročná, přičemž kritický i finanční neúspěch Posla budoucnosti mu roku 1997 sebral entuziasmus – nemluvě o notoricky známých problémech v zákulisí Vodního světa, kde herec procházející nákladným rozvodem bojoval s režisérem Kevinem Reynoldsem a nakonec část vysmívaného (a dnes kultovního) propadáku sám dotáčel.

Naposledy vydal roku 2003 sympatický western Krajina střelců s Robertem Duvallem, načež se soustředil hlavně na herectví, mimo jiné v populárním seriálu Paramount Network Yellowstone. V létě ale po dvou dekádách uvede hned dva nové filmy, jež režíroval a rovněž si v nich zahrál. Jedná se o novou westernou ságu Horizon: An American Saga, která má mít v nejlepším případě čtyři části. Očekávání jsou proklatě vysoko.

Bezejmenný pistolník ze spaghetti westernů Sergia Leoneho byl na sklonku šedesátých let jednou z nejžádanějších filmových hvězd. Divoký západ jako by existoval hlavně proto, aby jej Clint Eastwood mohl rentgenovat pohledem. A posléze dané období s publikem rezonovalo prostřednictvím jeho režisérské tvorby, k níž se poprvé uchýlil roku 1971 s filmy Zahrajte mi "MISTY" a Tulák z širých plání. Tehdy prý cítil, že „režírování je prostě něco, co můžete dělat jako starší chlápek.“ Tehdy mu bylo jednačtyřicet let, dnes má na krku devět křížků a nedávno dotočil svůj možná poslední snímek Juror #2. Včetně něj natočil jednačtyřicet celovečerních filmů, přičemž hlavní role se nechopil pouze v jedenácti z nich. Získal dva Oscary za nejlepší režii zásluhou Nesmiřitelných a Million Dollar Baby a dá se říct, že ještě trumfnul svou obdivuhodnou hereckou dráhu.

Eastwood je pověstný svým dynamickým pracovním tempem a patří k režisérům, kteří se mnohdy spokojí s jediným pokusem a herce nezatěžují nekonečnými opáčkami. „Účelem je, aby všechno znělo tak, že to bylo vyřknuté poprvé. Nejlepším řešením je snažit se všechno zvládnout hned napoprvé. Byli byste překvapení, jak zajímavých výsledků můžete s dobrými herci dosáhnout na první dobrou,“ prozradil pro Film Comment. On sám evidentně nemá problém procedit památnou hlášku zaťatými zuby u první příležitosti, tudíž jeho soukromá tvůrčí kolaborace je tak četná a kvalitní.

Jeden z největších velikánů klasického hollywoodského filmu byl i nebyl okázalým individualistou. Orson Welles se proslavil rozhlasovou adaptací Války světů, která se vydávala za skutečnou reportáž a roku 1938 vyděsila Spojené státy. Studio RKO mu v pouhých pětadvaceti letech dalo prostor realizovat svůj první ambiciózní celovečerák Občan Kane, jímž s pomocí scénáře z pera geniálního alkoholika Hermana J. Mankiewicze satirizoval tehdejšího mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta. Roli úspěšného obchodníka pídícího se po svém poupěti sám zahrál, a přestože mocný Hearst premiéru filmu v mnoha velkých městech bojkotoval, Občan Kane se postupem let stal nejkanoničtějším americkým filmem historie.

Welles dosáhl podobně nadčasového výsledku v případě Skvělých Ambersonů, kde vedle režie ztvárnil roli vypravěče, ale studio mu tentokrát házelo klacky pod nohy. Do vedlejších či hlavních rolí se obsazoval v následujících filmech jako Cizinec, Dáma ze Šanghaje, Macbeth nebo Dotek zla. Čím dál častěji hrál pod jinými režiséry a v rozhovoru z roku 1960 dostupném na YouTube kanálu The Narrative Art označil za svou nejlepší roli tajemného Harryho Limea ve Třetím muži. V témže rozhovoru odmítl přiznat, že je lepším hercem, když jej režíruje někdo jiný. Ve filmech podle něj neplatí, že režírující herci nemohou dostatečně koncentrovat na obě práce. Režii dokonce nazval „nejpřeceňovanější branží showbyznysu“, ačkoli je to jeho jediná součást, již miluje. Režisér je prý kompetentní pouze tehdy, když ovládá či dobře rozumí ostatním složkám filmu včetně herectví, přičemž danému materiálu dodá něco nad rámec „automatického“. A to Welles ovládal jako málokdo.

Půlstoletí předtím, než Eastwood začal brázdit širé pláně, byla nejslavnějším filmovým tulákem němá hvězda s knírem, holí a buřinkou. Chaplin se z londýnských kabaretů přesunul do USA a vrhnul se na grotesky, jejichž fyzické komice rozuměl lépe než kdokoli (možná s jednou výjimkou). Sám sebe režíroval od roku 1918 a jeho celovečerní debut Kid se zařadil mezi největší díla němé éry. O jeho mimořádných hereckých schopnostech nemohlo být pochyb, z pozice režiséra si Chaplin navíc mohl orchestrovat detailně rozvržený pohyb po scéně a interakci s důmyslnými optickými efekty ve filmech jako Zlaté opojení nebo Cirkus.

Přechodu na zvukový film se přirozeně bránil, neboť kinetická esence jeho díla se ocitla v ohrožení. Přesto ve 30. letech natočil mistrovská díla Světla velkoměsta a Moderní doba, v nichž zabalil dojemné romantické zápletky do tehdy aktuálních společenských témat. Promluvil až v odvážné satiře Diktátor reagující na Adolfa Hitlera, v následném snímku Pan Verdoux jej toužil režírovat Orson Welles, jenž ve výše citovaném rozhovoru smekl před Chaplinovými dovednostmi před kamerou a současně naznačil, že by kolem nich sám možná zvládl vystavět lepší film. Chaplin, jenž strávil pozdní část života ve Švýcarsku kvůli pronásledování na základě domnělých prokomunistických aktivit, však u kormidla setrval. Ve svém posledním projektu Hraběnka z Hongkongu měl jen epizodní roli, ale herečka Tippi Hedren pro The Guardian vzpomínala na jeho aktivní proces vedení herců. Všem prý názorně předváděl, co si od nich představuje, a napodoboval například Sophiu Loren. Hedren to přišlo roztomilé, ale Marlon Brando takové zásahy do vlastního procesu nesl těžko.

Kdo je onou výjimkou zmíněnou u Chaplina? Přece „Kamenná tvář“ němé éry Buster Keaton, jenž vyměnil zábavné grimasy za riskantní kaskadérské kousky, z nichž padala brada pro změnu publiku. Pionýr akční kinematografie hrál od roku 1917 po boku tehdy známějšího komika Fattyho Arbuckleho, záhy se však osamostatnil a od roku 1920 chrlil geniální kraťasy s postavou zvnějšku neemotivního, ale každým coulem udatného a energického Friga. Jeho dílo je se staletým odstupem ohromující a ojedinělé. Víc tehdejších komiků hazardovalo s vlastním zdravím a Harold Lloyd převedl neskutečné kousky v zákulisí komedie O patro výš (1923), ale Keaton byl jinde. Rodina jej od malička přibírala na vaudevillové pódium, kde ukazoval své výjimečné akrobatické schopnosti. Jako Frigo dokázal vystavět celé přímočaré zápletky kolem dynamických kaskadérských sekvencí, jež prováděl sám a většinou pochopitelně na první dobrou.

Úžasné přitom nejsou jen tyto rizikové kousky, nýbrž kompletní filmy v čele s Sherlockem Jr., kde předvedl dodnes nejzábavnější automobilovou honičku, a samozřejmě legendárním Frigem na mašině. Akční jízda tam a zase zpátky na vlakové soupravě a v období občanské války byla jasně nejdražším snímkem své doby a Keaton, jenž se s grácií zhostil hlavní role láskou poblázněného rekruta na záchranné misi vedoucí přes nepřátelské území, vymýšlel inscenace jako v Mission: Impossible. Jeho dílo, postupně bohužel zabržděné problémy v soukromí, studiovou diktaturou a nástupem zvuku, zůstává zářným příkladem toho, jak herec/režisér pracuje v symbióze a jak jsou tyto osobnosti neoddělitelné, jestliže má vzniknout památný výsledek.

Málo herců dovede přesídlit k plodné kariéře za kamerou a ještě méně jich svedlo obohatit filmový průmysl o vlastní a zcela originální typ charakterní figury, jejíž filosofie by se otiskla i do ojedinělého formálního vyjadřování svého tvůrce. Woody Allen je po šedesáti letech a víc jak padesáti režijních zářezech hollywoodským úkazem ověnčeným Oscary a navzdory kontroverzím v osobním životě také zbožňovaným částí publika, již si v podstatě sám vykrojil. Herecký neurotik, jenž má režijní a scenáristické kořeny v polovině 60. let u bláznivých komedií Co je nového, kotě? a Casino Royale, obohatil filmovou image Jerryho Lewise o sofistikovanější humor a na obecenstvo rok co rok házel nápadité a snadno identifikovatelné premisy, jež dokázal vysvléct až k emočnímu jádru a současně zůstat kreativní a vysoce autorský.

Jeho styl je jaksi přirozený a on sám během rozhovoru při výrobě filmu Match Point – Hra osudu prohlásil, že „funguje v parametrech nastavených vlastní průměrností.“ Zrovna Allen, jenž v předloňském vzácném rozhovoru na Instagramu Aleca Baldwina žehral nad tím, že „romance filmařského řemesla je v tahu“, se průměrnosti svým odkazem vzdaluje. Sám sebe naposledy režíroval před dvanácti lety ve filmu Do Říma s láskou a jeho charakterní energie, bez níž mu všechna ta osobní cinefilní díla tolik nešlapou, kinematografii rozhodně schází. V 88 letech ale v lednu i v českých kinech vydal svůj nejlépe hodnocený projekt dekády, typicky autorský žánrový hybrid Zásah štěstím.

Rodák z Belfastu přečkal turbulentní občanské spory v irské metropoli, o čemž roku 2021 natočil intimní autobiografickou zpověď. S rodinou se odstěhoval do Anglie a od raných let opanoval divadelní jeviště i televizní obrazovky. Zálibu v Shakespearovi a bohaté zkušenosti z nejrůznějších divadelních produkcí a stáži v Královské akademii dramatického umění přenesl do svého filmového debutu Jindřich V. o mladém anglickém králi brousícím si zuby na dobytí Francie. Podle vlastního scénáře se chopil titulní role a režíroval řadu věhlasných britských herců včetně Dereka Jacobiho a Judi Dench, což posléze charakterizovalo i jeho další tvorbu. Ve svém debutu rovněž předvedl husarský kousek, když jej Akademie nominovala na Oscara za nejlepší režii i herecký výkon v hlavní roli.

Za úspěch, který pokračoval s shakespearovskými adaptacemi Mnoho povyku pro nic či Hamlet, vděčí právě zkušenostem načerpaným jakožto herec pod vedením jiných tvůrců. „Lidé mají díkybohu zájem angažovat mě jako herce, protože pod jinými režiséry jsem se toho naučil opravdu mnoho,“ prohlásil v rozhovoru pro The Talks. „Danny Boyle mi řekl, že mi závidí možnost pozorovat ostatní režiséry, když pod nimi hraji – je to obrovský dar,“ pokračoval Branagh, jenž si zahrál třeba pod Paulem Greengrassem (Teorie létání) a Woody Allenem (Celebrity). Za kamerou však zůstává podobně aktivní a režíroval se také ve Frankensteinovi a už ve třech adaptacích Agathy Christe, v nichž ztvárňuje Hercula Poirota. Jako režisér půvabně kombinuje starosvětský a moderní přístup a platí dokonce za nejkreativnějšího umělce v branži – jako jediný byl nominovaný na Oscara v sedmi kategoriích (nejlepší film, režie, herec v hlavní a vedlejší roli, adaptovaný a původní scénář, krátkometrážní snímek). Talentu má pro jeden jediný job vážně přespříliš.

Podívejte se také na žebříček nejlepších režisérů podle Kinoboxu.

Zdroje: The Hollywood Reporter, The Narrative Art, Deadline, Film Comment, The Guardian, People, The Talks, Kinobox