Hřebejk se přece nechválí. A taky Troška, Jakubisko, Renč...

Prestižní filmový časopis Variety napsal, že Hřebejk a jeho dvorní scenárista Petr Jarchovský zacházejí s tématem odhalování spolupráce s komunistickou tajnou policií "typicky českým způsobem, avšak bez devalvace obsahu, bez skutečné hořkosti". Variety vysoce vyzdvihl herecké výkony, kameru i hudbu, ocenil přirozenou lehkost, s jakou je snímek natočen, a podivil se, proč nebyla Kawasakiho růže zařazena do hlavní soutěže. "Určitě by ji obohatila," soudí Derek Elley na stránkách Variety. 

Umělecký ředitel edinburghského festivalu Shane Danielsen šel ve svém nadšení ještě dál.  "Poslední film plodného českého režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského byl jasně nejlepším hraným filmem prvních dní Berlinale," napsal na stránkách indiewire.com. "Podle mě je Hřebejk už dlouho nehorázně opomíjený, nejvíc ze všech současných významných mezinárodních filmových tvůrců: skvěle režíruje herce, má jemný, ale vynikající vizuální cit a instinktivní schopnost uchopit celek," dodává a stejně jako Variety se podivuje, proč film nebyl zařazen do hlavní soutěže, "kde měl být".

Jaký to kontrast vůči domácí "blbé náladě" vůči Hřebejkovi. Novináři už několik let razí heslo  "Hřebejk se přece nechválí" a jistá únava z Hřebejkovy nadprodukce (každý rok jeden film, někdy i dva) byla patrná i na poněkud nižší návštěvnosti jeho posledních filmů.

Je to vůbec zvláštní česká tradice. Na jedné straně máme nezdravou tendenci pochlebovat mladým a novým tvůrcům, někdy jim doslova až lézt do zadku, nevidět jejich (logické debutantské) chyby a jen se opájet jejich nadšením a nekoukaností. Na straně druhé tvůrce starší rádi zesměšňujeme a zpochybňujeme ještě před premiérou jejich novinek jako zprofanované, komerční, okoukané, opakující se atd. atd. Jakoby tu chyběla presumpce neviny. Na nového Hřebejka (Trošku, Jakubiska, Renče, dosaďte si další) se prostě už předem dívá s pochybnostmi a despektem, přičemž názor médií často (ale rozhodně ne vždy!) přebírají nejen diváci ale i akademici.

Renč natočil vynikajícího Hlídače č. 47, ale v nominacích na Českého lva loni trestuhodně ostrouhal. Asi se akademikům zdál příliš arogantní a úspěšný. A když se ještě odvážil na hlavním večeru dojmout nad vítězstvím herců ze svého filmu, média mu to dala pěkně sežrat.

To samé potkalo Deanu Jakubiskovou před dvanácti lety s Nejasnou zprávou o konci světa. Ať už je tato "Slovena", jak jí mnozí posměšně říkají, jakákoliv, to, co předvedla v roli Verony, je hodné obdivu a přinejmenším nominace z toho být prostě měla.

Zkrátka - pokud nejste mladý, upocený a depresivní, nejste brán v Čechách za umělce. A tato teorie bohužel už stihla zabloudit i ke grantové komisi, která přerozděluje miliony na nové projekty. Tvůrci, kteří málo naříkají a víc se snaží dělat, jsou už dopředu od grantu odstřiháváni. A lidé, kteří něco dokázali, si dokonce stěžují, že jsou před grantovou komisí ponižováni a zesměšňováni, aby si zas až tolik o sobě nemysleli.

Je za tím vším pověstná česká závist? Nebo obyčejná pohodlnost potvrzovat si jednou utvořený názor, ať to stojí, co to stojí?

A je vůbec nějaká naděje, že i u nás budou filmy posuzovány jen a jen pro svoji kvalitu či nekvalitu, že nebudou holí pro vyřizování osobních sympatií či antipatií k tvůrcům?

I kdyby se tak nestalo a česká kritika měla narozdíl od té zámořské dál nevalnou pověst,  pořád tu zůstává ještě jeden soudce, ten zřejmě nejspravedlivější - čas. Právě on rozhodne asi nejlíp, který film přežije a který zmizí v propadlišti zapomnění.