Nejlepší česká sci-fi vede do jurského světa. Opisoval od nás Steven Spielberg?

Jaká je tedy první desítka nejlepších českých sci-fi?

Tři filmy mezi prvními deseti jasně dokazují, že jednoznačným králem české filmové fantasy a sci-fi je režisér Karel Zeman (1910-1989). Paradoxem přitom je, že nejlepší česká sci-fi všech dob Cesta do pravěku vznikla tak trochu náhodou a velké štěstí stálo při Zemanovi i u Vynálezu zkázy.

To bylo tak. Zeman neuvažoval o tom, že by kdy natočil hraný film. Cesta do pravěku měla být vědecko-naučným snímkem, což ostatně odpovídalo tehdejšímu statutu gottwaldovského (dnes zlínského) studia. Čtveřice chlapců, který se proti proudu řeky vydá do pravěku měla sloužit jen jako záminka k tomu, proč divákovi sdělovat základní vědecká fakta. Jenže v Zemanův prospěch neuvěřitelným způsobem zapracovala smůla. Kluci v pauze během natáčení blbli na chůdách tak nešťastně, že se jeden z nich zranil. Natáčecí plán byl ale nelítostný, takže Zeman musel narychlo vymyslet zápletku s jedním ztraceným klukem. Jednoduchoučký děj a takřka nulová psychologie postav tím byly výrazně posíleny.

Výsledek všechny fascinoval. Diváci užasli nejen nad tím, s jakou tvůrčí lehkostí Zeman stvořil miliony let  neexistující svět, ale i nad tím jak umně kombinoval hranou akci s animovanou, snímanou pěkně okénko po okénku. O čtyřicet let později se u nás vedly vášnivé debaty, zda Steven Spielberg při tvorbě Jurského parku z Cesty do pravěku opisoval či nikoliv. Slavný režisér totiž při návštěvě České republiky vyjádřil svůj obdiv k tvorbě Zemana.

A jak se podařila série, kterou odstartoval v roce 1993 zmíněný Spielberg?

Buď jak buď, Cestou do pravěku Zeman beze zbytku naplnil své tvůrčí krédo: "Něco pro oči a něco pro uši, něco pro zamyšlení a něco pro zasmání, něco pro radost a něco, co třeba nepozorovaně, ale zato trvale sáhne k srdci." Sáhnul k srdci diváků natolik dobře, že ti padesát pět let starý film suverénně vyhodnotili jako ten nejlepší ve svém žánru u nás. Paradoxem nechť navždy zůstane, ze Zeman s Cestou do pravěku nebyl ani trochu spokojen a ocenit ji prý dokázal až po pěti letech.

Rozhodnutí adaptovat dobrodružný román Julesa Verna Vynález zkázy dramaticky neodpovídalo požadavkům tehdejší doby. K tomu, že látka nakonec prošla schvalovacím procesem výrazně pomohl fakt, že šlo o pacifistický příběh zlotřilého dobrodruha, který chce zneužít zázračného objevu profesora Rocha. Na rozdíl od ostatních adaptátorů Julese Verna se ale Zeman nezaměřil jen na popis děje, případně jeho dobovou aktualizaci, ale i na zachycení a zživotnění poetiky a autenticity tohoto notoricky známého světa romanticko-fantastické literatury.

Odpíchl se od klasických Benettových a Rouxových ilustrací verneovek, tedy principu ocelorytiny. Odtud už byl jenom krůček ke koláži, kladoucí důraz na syntézu maket, loutek a malovaných dekorací, v nichž hrají prim rekvizity nejrůznějších strojů, a důsledně stylizovaný herecká akce. Zcela záměrně si vybral méně známé herce, aby nebyli zatížení manýrami a dokázali se plně podřídit jeho režijnímu vedení. Jemně pateticka gesta, kostýmy částečně šrafované tak, aby ladily s dekorací, jednotliví hrdinové jako standardizovaní protagonisté romantické literatury a do toho ještě lakonický, někdy až úsečný komentář, který vytváří příjemnou protiváhu všem těm bombastickým vynálezům, a záměrně naivistické triky, které celý příběh zase tak mile ironizují. Všechno dokonale promyšlené, jenže - výsledný sestřih filmu nefungoval!

Vedení gottwaldovského studia bezradně krčilo rameny a bálo se na své poměry drahý snímek ukázat Praze. Ve své bezradnosti tehdy souhlasilo s iniciativou hudebního skladatele Zdeňka Lišky, nenápadného, zavalitého chlapíka, obětavě pracujícího pro studio, že se s filmem pokusí "něco" provést. Výsledek ohromil všechny!

Z netradičních zvuků a ruchů, tak šikovně umocňujících celý ten Zemanův svět obřích strojů, zcela přirozeně rostla hudba, který dosud poněkud rozpadlý sled epizod s nečekanou lehkostí spojila. Najednou nebylo pochyb o tom, že se zrodilo mistrovské dílo. Vynález zkázy byl uveden na světové výstavě EXPO 58 a pro Československo získal Velkou cenu.

Zeman se ocitl na vrcholu a začal si troufat mnohem víc. Do Barona Prášila už obsadil první hereckou ligu (mj. Werich, Kopecký, Hrušínský, Brejchová, Höger, Kohout, Záhorský) a začal si pohrávat doslova s každým detailem. Profesor Zdeněk Mathauser například víc než podrobně rozebíral obraz, v němž Prášil s komtesou Biancou prchají ze sultánova hořícího paláce: Těžký kouřový mrak, Prášil s hordou pronásledovatelů v patách a do toho ještě křehká růže jako symbol lásky...